Ivo Plšek

Majitel akciové společnosti JIP Východočeská, která provozuje 6 prodejen Cash&Carry a zásobuje gastronomické provozy téměř na celém území České republiky. Pro své podnikání čerpal inspiraci na stážích ve Spojených státech amerických. Mezi jeho koníčky patří rodina a podnikání.

Stát podnikatele podřezává jako ovce, místo aby je jen stříhal

"Mít odvahu jít do toho, moc nepřemýšlet a chtít si něco dokázat. Nikdy by podnikání člověk neměl dělat pro peníze, ale protože ho to baví."

Jak vzpomínáte na své začátky podnikání, na podnikání Vaší rodiny?

Firmu jsme zakládali s bratrem v roce 1994. Začínali jsme podnikat v potravinách, provozovali jsme kantýny a stravovací systém v Semtíně. Postupně jsme se rozšiřovali a jak firma pomalu rostla, tak jsme se začali zabývat velkoobchodem s potravinami a firma se rozšířila do dnešní podoby. Začali jsme u potravin a u těch jsme do dneška i zůstali. Střídavě svůj směr firma měnila – jestli se zabývat víc maloobchodem nebo velkoobchodem. Velkoobchod je nyní naší prioritní činností. Zásobujeme hlavně gastronomii, hotely, vývařovny – to je hlavní spektrum našich zákazníků.

Co pro vás znamená fakt, že jste rodinná firma?

Můžeme rozhodovat rychle a pružně. Když se rozhodneme špatně, nemusíme se nikomu zpovídat. Na druhou stranu je tu určitá zodpovědnost, jsme konkrétní lidi a nemůžeme se za nikoho schovávat. Jsme to my dva s bráchou, kdo za firmou stojí a samozřejmě za ni neseme plnou zodpovědnost - za lidi zde a za to všechno, co se tady děje. Je to osobní zodpovědnost naší rodiny k tomu, jak firma vystupuje navenek, jak vystupuje ke svým zaměstnancům a jak se celkově chová. Jako rodinná firma si nemůžeme dovolit být ve ztrátě. Pokud nám výsledky nevyjdou zrovna příznivě, musíme hned optimalizovat tak, aby vše bylo další rok celé jinak. Musíme počítat každou korunu a musíme k firmě přistupovat jako správní hospodáři a majitelé. Je to velká zodpovědnost vůči našim lidem, protože většina z nich, kteří s námi začínali, do dnešní doby na firmě pracují. Ti lidé tu káru s námi táhnou už od roku 1994. Firma mezitím narostla do velkých rozměrů a tím, jak podstupovala různé akvizice, už dnes není malá osobní firma, ale máme k osmi miliardám obratu a zaměstnáváme v celé skupině 2000 lidí. Problém je doplňovat loajální lidi - já je nazývám srdcaře - ti nejen že se v tom umějí pohybovat, ale s firmou soucítí a snaží se ji brát za vlastní.

Narážíte na nedostatek kvalitních zaměstnanců?

Sehnat loajální a dobré zaměstnance je velký problém. Když si je postupně vychováváte a jdete léty pozvolným růstem, tak se to dá docela zvládat. Ale protože jsme za poslední čtyři roky narostli dost progresivně, nestačili jsme dobré lidi doplnit. Mladí nemají zkušenosti, starým se zase nechce dělat a některé věci neumí. Není problém dobírat manuální lidi, ale obtížné je sehnat pracovníky ve středním a vyšším managementu. I když v administrativě je velká nezaměstnanost, tak ta kvalita lidí, kteří se k nám hlásí, je mizerná. Než z nich něco vytřesete, to trvá rok, dva, tři a když je něco málo naučíte, a oni by měli něco firmě začít vracet, tak najednou dostanou nějakou o něco lepší nabídku. Nemůžeme spustit spirálu roztočení výplat. Máme standardy, které firma striktně drží a nikdy z nich neuhýbá. Je tu hierarchie, i finanční, a té my se s bratrem držíme. Nikdo tedy nemůže přeskočit někoho, kdo je tu delší dobu a v té hierarchii už něco znamená …

Jaké musí mít podle vás člověk dovednosti, když chce podnikat?

Myslím si, že musí mít odvahu a nesmí to nikdy dělat pro zisk. Musí to dělat, protože ho práce baví, protože ji chce dělat. Je to spíš o tom, chtít něco dokázat, než hromadit majetky. Spousta lidí bere podnikatele, že úspěch měří podle toho, jaký majetek je za nimi vidět. Ale já si myslím, že je to spíš v tom, jakou dokáží vybudovat funkční firmu, jak k tomu dokáží přistupovat a majetek vždycky musí zůstat jako druhořadá záležitost. Zvláště v rodinné firmě peníze musí být vždycky na vedlejší koleji – kýžený zisk, profit z podnikání… Vždy to musí být tak, že vás obor baví, že to chcete dělat, že tomu rozumíte, chcete to rozvíjet a chcete v tom nějak vyniknout. Pak se buď dostaví úspěch nebo nedostaví. Musí v tom být nutná odvaha, spoustu věcí neřešit, protože podnikání je takové – jednou nahoře a jednou dole. A když jste nahoře, nesmíte zapomínat, že můžete být za rok zase dole. Takže člověk se musí vždycky chovat s úctou, pokorně, musí být tvrdý, neústupný a musí to brát tak, jak to je. Podnikání je složitá záležitost a ve své podstatě tomu člověk musí všechno obětovat, pokud chce, aby vše fungovalo. Úspěch je až druhořadý.

Co pokládáte za svůj největší podnikatelský, případně životní úspěch?

Podnikatelský úspěch je, že se nám s bratrem podařilo firmu vybudovat a dotáhnout ji tam, kde je. Doufám, že vše ustojíme, aby se naše firma nadále rozvíjela a byla v našich rukou, pokud nám to zdraví a okolnosti dovolí. Když jsme začínali, vůbec bychom si nemysleli, že postavíme tak velkou firmu, s tak velkým obratem, která dnes patří k největším velkoobchodům ve svém segmentu na českém trhu, což byl náš cíl. Chtěli jsme být největší dodavatel do gastronomie. Samozřejmě jsou tu jiné větší firmy, ale ty jsou zahraniční a mají jiné možnosti, jiný kapitál, třeba firma Makro. Vstupují na trh s 80-ti letou tradicí, s úplně jinými finančními možnostmi, než máme my. Myslím si ale, že dneska jim dokážeme velice dobře konkurovat a oni z nás mají zamotanou hlavu, co dokáže malá česká firma… To beru za velký úspěch. A životní úspěch? Máme v pořádku rodinné zázemí, protože bez tolerance rodin by to nešlo dělat. Naše nasazení, kdy v práci trávíme téměř šest až sedm dní v týdnu, téměř od rána do večera, tak naše rodiny opravdu strádají a my máme v našich rodinách velké pochopení a zázemí. Bez takto fungujících rodin by to nešlo. To je úspěch - že si člověk nic nevyčítá... jsou určité věci, které nelze popsat… Naše matka nám říká, jestli to máme zapotřebí stále se zvětšovat a nabírat další aktivity. V obchodě to tak ale není – tam buď rostete nebo padáte. A když přestanete růst, tak je to na zamyšlenou, jestli v tom vůbec pokračovat dál, protože bez růstu ta firma ztratí drive, výkon. Firma, která neroste, umírá. Až jednoho dne zjistíme, že na to nestačíme, tak se s tím problémem také budeme muset zabývat. Do té doby doplníme vhodné lidi, management, aby původně rodinná firma byla schopná jet dál, i bez nás. A nebo také nedoplníme a budeme muset firmu prodat. Není mnoho na výběr. Teď, když už firma nějakou dobu funguje a má nějakou tradici, jsme v dobré kondici a jsme schopní dělat naplno. Problém je u firem, kdy podnikatelé začínali ve 40-50ti letech a dnes jim je 60- 70 let a nemají nástupce. Co potom s firmou dál? Pokud podnikatelé nemají své děti ve správní radě - nemusí mít nadání a talent, že firmu povedou a nemůžeme je k tomu nutit - pak se bude muset firma řídit pouze přes správní radu, manažersky, a to je otázka, jestli ta firma vůbec pojede…

Jak se díváte jako profesionál na trendy ve vašem odvětví?

Začínali jsme s velkoobchodem s trvanlivými potravinami, dnes je trend poskytovat plný sortiment – tedy hodně čerstvého zboží a my tedy musíme přizpůsobit logistiku. Jako firma se snažíme nestát jen na jedné noze, ale chceme dělat v oboru celou škálu. Máme velkoobchod, maloobchod, máme svoje vlastní maloobchodní jednotky, máme franchisingové jednotky, kde máme pronajatou značku Sparu pro ČR , zatím západní a jižní Čechy a postupně připravujeme další rozšíření, děláme pro Čechy a Slovensko. Firma se snaží na vícero segmentech, aby když nějaký segment vrávorá, mohl zadotovat ten druhý. Nejlepší segment, stabilní, vyrovnaný, kde děláme už dlouho, je velkoobchod. Maloobchod je v plenkách, ale pro čerstvé zboží je důležitý - v logistice, v zásobování, obrátkovosti. Přes maloobchody leccos dokážeme prodat a zlikvidovat a udržet čerstvost. Postupně se firma prokousává, aby nabízela plnosortimentní velkoobchod, jako je například Makro, tak abychom nabízeli v lepší kvalitě a v lepších službách. Začínali jsme o hodně déle než oni a tak se snažíme některé věci přizpůsobovat, čerpáme vědomosti zvenku. Samozřejmě nám na to chybí finanční prostředky, ale to je problém celého českého kapitálu. V našem oboru je to nerovný závod. Podobně jako jedou okolo vás Pendolína - zahraniční řetězce - a vy je dojíždíte na invalidním vozíku… Přestože mají tyto firmy obrovské finanční zázemí, tak to tady nezvládají, debatovali jsme s jejich majiteli. Říkali jsme: „Běžte se podívat do Globusu a dejte si odpověď, proč k vám lidé nechodí. Prostě jste se netrefili pro člověka“. V Tescu se nikdo moc nevyzná, Hypernova, Interspar, … Globus vydělává slušné peníze, německé řetězce Kaufland, Lidl i kupodivu Billa jsou ve slušném zisku, Penny Market a diskonty také docela jedou. Oni mají nízké náklady, dělají prodej se šesti lidmi na baráku, docela dost velký průtok zboží, relativně nízké náklady a docela slušná výkonnost. Ti co hodně vymýšlí a vedou různé největší cenové války, ty jsou na tom nejhůř. Takže podle toho je poznáte. Ty co mění brandy, stále vymýšlí něco nového... Kaufland je Kaufland, jedeme v nějakém standardu a kromě toho, že zavedou úseky nebo nějakou službu pro zákazníka zlepší, si jedou tu svoji politiku. Je to vyzkoušené. To samé Globus, vylepšuje standardy, ale nastavil nějaký standard a teď ho maximálně zvedá a jede. A ty, co stále remodelují a mění, jsou v největším průšvihu, protože stále hledají něco, co nemůžou najít. A ono není co najít. Trh už je přesycený a v našem segmentu je problém, že zahraniční řetězce požraly 85% trhu. Máme tu malý prostor pro naše manévrování. Udržujeme některé služby pro retail (koncového zákazníka), hlavně kvůli franchisantům, protože my jim nemůžeme něco vyprávět, že je to dobře, když si to nevyzkoušíme na vlastních prodejnách. Když něco funguje dobře v našich prodejnách, tak to posouváme i na franchisy. Vlastních prodejen máme asi kolem 70, spíš je však tlumíme, protože bychom je nedokázali dost dobře uřídit. Už je to více o práci se zaměstnanci. Pro nás je lepší franchisant, kterému vše vymyslíme. On tam pracuje se svojí rodinou ve své prodejně, ta je vzorná a funguje. Sám si vše hlídá, i finančně, nekrade si sám sobě. Jakmile máte vlastní prodejnu, tak vám kradou zaměstnanci, nejsou schopni držet standardy, protože jim na tom nezáleží. Oni si jdou jenom pro výplatu. Když jim postavíte motivace, tak on si řekne: „Dostanu 5000 prémie, nebo si tady 5000 švihnu.“ Postižitelnost je dost těžká. Hlavní naše zaměření je na hotely, restaurace a bufety, ty kdyby padly, tak bychom měli problémy. Ale ty nikdy nepadnou, ty tady vždycky budou a nikdy nebudou brát jenom od jednoho od dvou, aby si stále mohly šponovat ceny. Takže tady bude Nowaco, Makro, my …vždycky tady někdo bude, od koho si budou moci vybírat.

Co vám podnikání dalo a co vám podnikání vzalo?

V současné době mi určitě dalo finanční nezávislost. Rodina nemusí řešit finanční záležitosti, jsme firmou slušně vypláceni. A co mi vzalo? Osobní svobodu, stal jsem se otrokem firmy. Nemám žádný soukromý čas. Vzalo mi veškeré soukromí. Kamarády, koníčky, …podnikáním ztratíte všechno.

Kde čerpáte sílu a energii, co vás dobíjí?

Dobíjí mne rodina, podpora rodiny… Poslední dobou jsem ale spíše vybitý. Zatím jsem nenašel formu, jak relaxovat. Koníček žádný nezůstal, takže bohužel opravdu jenom práce, což je smutné, ale je to tak…

Jak vidíte budoucnost, případně trendy podnikání v Čechách?

Podnikat v našem oboru je hodně složité. Potřebujete velké finanční prostředky. Dneska, když člověk zvažuje, jestli je lepší být zaměstnanec nebo podnikatel, tak každé má svoje. Podnikání a trendy budou čím dál složitější, běží globalizace a zákony – každý stát si buduje velkou škálu svých daňových poplatníků a tím je bohatý. Má hodně těch, kteří mu do kasičky platí. A já bych řekl zkráceně, že náš stát je tak trochu blázen, on si ty své daňové poplatníky likviduje. Měl jsem jednoho dobrého přítele, on se pohybuje i ve financích a říkal jednu větu: „Finanční úřad by se měl starat o své ovečky tím, že si je stříhá a ne že si je podřezává“. Dneska si stát svými zákony a vším své podnikatelé podřezává, já to vidím třeba na malých podnikatelích, na našich franchisantech. Když jsem chtěl některé filiálky zlikvidovat, tak jsem prodavačkám řekl: „Tak si to vezměte ode mě do pronájmu a pojďte si samy na sebe vydělat a podnikat..“. Nikdo o to neměl zájem. I za cenu, že bych jim tam nechal zařízení, poskytl jim nějaký úvěr, aby prodejnu utáhli. Nikdo nemá zájem převést na sebe zodpovědnost. Když jsme začínali jako mladí, tak jsme spoustu věcí neřešili. Dneska s těmi zkušenostmi, kdybych do toho měl vstupovat, tak do toho nevstoupím. Stojíte na hodně tenkém ledě. Za všechno zodpovídáte a ve své podstatě ta podpora ze druhé strany chybí. Jako velká firma si už můžeme dovolit aparát daňařů, právníků, můžeme navenek vystupovat hodně tvrdě. Ale malá firma, např. o 10-ti lidech, si toto nemůže dovolit. Podnikat v České republice je kaskadérství. Zákony tomu nejsou absolutně přizpůsobeny. Nezkušení podnikatelé začínají s nějakou vizí a pak když do podnikání proniknou, tak bývají hodně nešťastní. Trendy podnikání v Čechách vidím hodně černě. Pokud stát nezačne podnikatele více chránit, nenastolí platební morálku. To je problém: jak se chová nemorálně vláda – tak se chovají normální lidé. Je to možná problém celé společnosti, celého podnikání u nás i těch trendů. Pokud to nějak neotočí a nezačnou k tomu přistupovat, že my jsme ti, kteří ten stát živí. Podpora v podnikání je tady hodně mizerná. Lidé z podnikání utíkají. Raději se nechávají zaměstnávat a dělají na melouch bez papíru a to je všechno škoda pro stát, protože přichází o peníze. Živnostník, když například opravoval okapy, musel státu něco vykázat. Nemohl říct: „Já žiji z ničeho“. On se tu ale raději nechá někde zaměstnat a pak si udělá pár melouchů. V horším případě jde na pracák, stát ho musí podporovat a on si chodí po melouchách. Takže stát to úplně otočil, nemotivuje, mladí lidé jsou vychováváni, že podnikání není perspektivní a sami nejsou odvážní, mimo IT technologií a tam, kde to není moc pracné. Já jsem měl hotelovku a z našeho oboru se s tím skoro nikdo neživí. Všichni jsme vyšli někde mimo, protože to je tvrdá dřina, takže zůstali jen ti odvážní. Já jsem v té době na hospodu neměl, tak jsem alespoň začal do těch hospod vozit zboží a ono se to vyvinulo trošku jiným směrem (smích)...

Vzkaz pro začínající podnikatele:

Mít odvahu jít do toho, moc u toho nepřemýšlet a chtít si něco dokázat. Nikdy by podnikání člověk neměl jít dělat pro peníze, ale protože ho to baví. Samozřejmě peníze k životu potřebuje, ale když to dělá dobře, tak se peníze a úspěch vždycky dostaví. Lidé, kteří k tomu přistupovali profesionálně a dělali to dobře, těm dneska podniky fungují, prosperují, běží celkem dobře a nemají s takové problémy.

Růžena Krátká, 19.9.2011

Společnost JIP východočeská Pardubice vznikla v květnu 1994 jako ryze česká rodinná firma. V současné době je její hlavní činností velkoobchod pro gastronomii, kterou převážně zásobuje alkoholickými nápoji, nealkoholickými nápoji a koloniálním zbožím. Pod firemním názvem JIP jsou počáteční písmena zakladatelů bratří Jana a Ivo Plškových. Firma JIP zásobuje různé regiony prostřednictvím 7 poboček, a to 5 vlastními a 2 pobočkami ve formě franchisingu.

Webová stránka: www.jip-napoje.cz

Magazín ELiEN

Miroslav Petráň

O Čechách a zákulisí politiky

Eduard Kropáček

Uživit se a pomáhat ostatním, kteří to sami nedokážou

Tomáš Hoffmann

O duchovní službě Armády České republiky

Tomáš Doubrava

Jak si koupit manželku i s novinami

Jan Landsmann

Energoland - dobrodružství v podnikání i v životě

…Možnost vložit html ručně…