Filip Španiel

V posledním roce prožíváme velmi psychicky náročné období. Co byste nám jako psychiatr poradil, abychom ho v psychickém zdraví zvládli?

Já vám odpovím celkem překvapivě – zmizet ze sociálních sítí a nečíst komentáře a diskuze pod články. To totiž vypadá jako legrace, ale ono to vyplývá dokonce z výzkumu, který tady dělali kolegové, který mám tu čest řídit. Mezi těmi kolegy se nachází například i kunsthistorici, ti co dělají v oblastí médií a podobně, a oni si položili otázku, co Covid zhoršuje - tedy co zesiluje pocit z toho ohrožení. Zajímal je zejména vliv médií - jestli jsou to bulvární média, mainstreamová média, apod. Zjistili, že stav zhoršuje být uvízlý v nějaké názorové bublině, jako jsou právě třeba sociální sítě, které zesilují úzkost a vytváří pocit z toho světa, který je úplně vzdálený od reality. Takže odříznout se od tohoto virtuálního světa a dívat se na reálný svět kolem sebe.

Co více doporučit lidem z hlediska duševního zdraví - učitelům, zdravotníkům, podnikatelům a všem, kteří mají náročné zaměstnaní či existenciální potíže?

Já jako psychiatr nemám tak úplně kompetenci radit lidem obecně v životě. Na druhu stranu jako psychiatr poslouchám tisíce lidských osudů a z toho lze odvodit nějakou zkušenost. Existuje několik principů, které jsou velice důležité. Ten první princip je: nikdy nepodléhat žádnému zoufalství – vím, že se to řekne, ale zoufalství je toxický stav, který může být živen právě sociálními bublinami. Druhá věc je jít vášnivě za svým cílem. Za třetí – nikdy nesázet na jednu kartu - máme tu vztahy, profesi, koníčky – když vsadíte jen na jednu, tak je to jak na trojnožce, která má jen jednu nohu. Jsou lidé, kteří šílej, jaké to mají v práci, nebo se trápí vztahy, také jsou lidé, kteří kašlou na všechno a dělají, co je baví. Ani jedno z toho není dobře, život musí celkově postavit na pevné základy a nesázet na všechno. Vyhoďte televizi, čtěte starý knížky a pijte starý víno. Hlavě není dobré podlehnout iluzi, že svět je nejhorší – to dělají média, která prodávají negativní informace. A hlavně spěte! Spánek je jako program v pračce. On má své odstřeďování, máchání, praní, máchání a zase odstřeďování. Lidé se chlubí tím, jak nemusí spát. Když ale spíte jen čtyři, pět hodin, tak zkrátka vytaháte prádlo, ze kterého padá prášek a ještě je mokré, když spánek nedojede ve všech těch fázích a nespíte minimálně 7 hodin, tak si zaděláváte na pěkné problémy. Je jedno, v kolik chodíte spát, to odpovídá vašemu chronotypu, ale musí se spát dostatečně dlouho. Ono to nejde zlomit. Když máte pozdní chronotyp a nutíte ho spát na desátou, tak to nedělá dobrotu. Jenže zase na druhu stranu, pozdní chronotyp také musí někdy vstát do práce na sedmou hodinu. Pak se musí přizpůsobit, aby délka toho spánku zůstala stejná. Když se nedostatek spánku nakumuluje, tak se objeví spousta různé patologie, která je spojená se spánkem.

Lze daný chronotyp přeučit?

Všechno se dá přeučit a v záloze jsou léky, ale ty bych tak nedoporučoval. Je důležité změnit životosprávu. Potřebujeme fyziologický spánek, který má programy té pračky. Ty léky vše změní tak, že toho máchání je málo, nebo třeba vůbec. Důležitou roli hraje také osvětlování, hlavně ráno. Právě tak je důležité spát ve tmě. Nejhorší je světelné znečištění v noci, hlavně modrým světlem, které dokáže vygumovat profil melatoninu. Jsou to světelné budíky, mobily a podobě. Všechno odstranit a dát rolety, aby byla sametová tma! Tyto rušivé podněty pak mohou být příčinou například metabolických syndromů, obezity, karcinomů, neurodegenerativního onemocnění v budoucnosti, kognitivního postižení, depresí. Takže jako parafráze „lidé bděte“, tak lidé spěte!

Viděla jsem titulek, že až třetina lidí má v současnosti psychické potíže, léčí se ovšem jen 10% Čechů. Odpovídá to Vaší zkušenosti?

První věc je, že náš svět není horší, to znamená, že není ani zvýšený výskyt duševních onemocnění. Že je náročný svět, uspěchaný, výkonnostně postavený, to také není pravda. Z pohledu psychiatrie, onemocnění, která jsou hodně závažná - schizofrenie, bipolární afektivní porucha - tak jejich incidence je pořád stejná. Snad i těch neuróz je stejně. Ono se ukazuje, že je diagnostikovaných víc depresí, ale je jich víc, nebo je to tím, že deprese dnes mohou diagnostikovat a léčit i obvodní lékaři? Mají široký rozhled, takže nejenom, že změří tlak, ale ptají se na jiné obtíže. Umí je dobře diagnostikovat a dobře léčit. To, čeho je víc, je třeba demencí. To je proto, že se dožíváme vyššího věku. Například demence Alzheimerova typu je záležitost 65+. Populace stárne a střední doba přežití se posouvá. Naše populace stárne a bude to tak i v 21. století. Takže to je zase zpráva o tomto světě, nebojme se tohoto světa, ve světě není víc duševních onemocnění a pokud ano, tak jen v tomto ranku. Myslím si, že svět je lepší, než se zdá.

Kdo tedy nechce k psychiatrovi, některé léky mu předepíše obvodní lékař?

Ano. A nyní k těm drtivým číslům. Třetina populace trpí nějakou duševní poruchou,… samozřejmě, že třeba obrovská část lidí má problémy se spánkem a pak se dostane do rukou psychiatra, nebo má v nějakém životním období úzkostné obtíže. Toto byly věci, kde se dřív říkalo: seber se, vzmuž se. Dneska člověk vyhledá odbornou pomoc a to mu ve většině případů dokáže opravdu ulevit. To, co dřív nebylo, je zaměření medicíny a to je asi i podklad takto obrovských čísel, která tady máme. Když se podíváte třeba na registry, tak 700 000 lidí v Čechách má záznam u ambulantního psychiatra. Ale kolik z nich tam opravdu pravidelně chodí nebo kolik z nich tam přišlo jednou, dvakrát? Zvýšený počet evidovaných pacientů je také daný destigmatizací – lidé přijdou k doktorovi snáz, protože to dneska není hanba. Spousta celebrit se svěřuje s tím, že mají depresi, vyhledávají psychiatra, užívají léky. To je důležité, aby veřejně známé a činné osoby mluvily otevřeně třeba o svých osudech a o svých trablech, protože to pak otvírá lidem dveře k profesionálovi.

Zabýváte se tzv. psychiatrií 21. století. Jak se liší současná psychiatrie od té ve 20. století?

Posun tu samozřejmě je, ale ne takový, jaký bychom si představovali. Máme veliké projekty na schizofrenie a bipolární poruchu, které jsou na prvních příčkách nemocnosti podle WHO. Sledujeme tyto lidi, kteří se poprvé dostanou do nemocnice. Tady jim uděláme všemožná vyšetření – předně magnetickou rezonanci, kde vidíme všechno, na co se můžeme v mozku podívat. Nejen na strukturu, propojení některých oblastí ale sledujeme i biochemismus, díváme se, jaký charakter má bílá hmota. Pacient řeší úkoly a během toho sledujeme aktivitu mozku. Spolu s tím odebíráme krev, děláme neuropsychologická vyšetření, EEG…Máme jednu z největších databází tohoto typu na světě. Sledujeme první dva roky začátku onemocnění, kdy se mozek přestavuje, vidíme, jakými stezkami, které odpovídají různým nemocem. Tak můžeme rozlišit nemoci, které řadíme do skupiny schizofrenie a podle toho je léčit, avšak například jako zánět. Ten biologický obraz se totiž vůbec nekryje s tím původním dělením těchto nemocí. Přišly také nové léky, které jsou lépe tolerovány. Nestaví se již tolik na klasických velkých psychiatrických léčebnách, které tu vznikly v 19. století, ale vytvářejí se sítě komunitních pracovišť nenemocničního typu, s psychosociální rehabilitační péčí v terénu. Průlom v celosvětové psychiatrii nás ale ještě čeká postupně s tím, jak se objevují nové a nové poznatky a poznávají neurobiolgické příčiny nemocí.

Můžete uvést konkrétní příklad těchto poznatků?

Nové poznatky jsou především v oblasti neurodegenerativních onemocnění – Alzheimerova demence, Parkinsonova choroba, amyotrofní laterální skleróza, frontotemporální demence – máme spoustu variant a zajímavé je, že se ukazuje, že všechny mají společný základ. Mozek je složený ze sítí, uzlů v oblasti kůry, které jsou funkčně propojeny. Těch sítí je mnoho – motorická, vizuální, další slouží vyšším kognitivním funkcím …a tou danou sítí se šíří patologie. Začne v malé oblasti mozku a šíří se do funkčních spojů a dalších oblastí v síti. A co se šíří? Ukazuje se, že to jsou patologické bílkoviny. Jakoby se „zblázní“ bílkovina, špatně se sbalí a to šíří na další. Podle prvního výskytu se nějak projeví – např. zhoršením paměti, nebo změnou osobnosti. Nyní mluvíme třeba o Alzheimrově chorobě, ale možná se ukáže ten mechanismus i u schizofrenie nebo bipolární poruchy. U těchto funkčních poruch hraje významnou roli zánět. U deprese například jsou velmi zvýšené zánětlivé markéry. Je to akutní zánět či autoimunitní reakce. Obdobně je tomu i u schizofrenie. To jsou nové věci, které nám mohou pomoci léčit, třeba protizánětlivými léky. Neexistuje složitější orgán, než je mozek – nic ve vesmíru není tak složité. Proto jsme na tom v tomto oboru hůř, protože předmět zkoumání je velice složitý. V psychiatrii je stále základní metoda rozhovor, ale snažíme se také zavádět digitální technologie jako jinde, např. v prevenci relapsu. Pacient do aplikace smart phonu každý týden napíše odpovědi na otázky, abychom viděli, zda se zhoršili nějaké parametry, ten systém to vyhodnotí a ukáže, zda se pacient horší, že se blíží relapsu. Jsou to různé aplikace - například ve formě náramku, které sledují aktivitu u afektivních poruch. Zatím jsou tyto technologie však dost odmítané.

Odmítají je spíše pacienti nebo spíše lékaři?

K těmto vymoženostem je odpor zejména ze strany lékařů. Pacienti tuto možnost přijímají ze 70 procent, u lékařů je poměr opačný – přijímají ji z 30 procent. Lékaři mají pocit, že jsou na čele pokroku, ale nejsou, protože musí být velice obezřetní. Přijde nový lék či nová technologie. Jenže máte před sebou pacienta a máte v rukách jeho život. Musíte být hodně konzervativní a opravdu přesvědčený napevno, že to funguje. Poté ho musíte vyzkoušet u svých pacientů. Než to uděláte, trvá ještě hodně dlouho, protože když pacientovi zabudovat do těla nový lék, je to velká zodpovědnost.

Lze již v dnešní době schizofrenii léčit?

Je léčitelná. Ta nemoc je hodně dobře kontrolovatelná. Jediný problém je v tom, že právě v prvních dvou letech dochází ve změně v mozku, který vede ke kognitivnímu problému, který pak invalidizuje, odstavuje od fungování. Naším úkolem je právě ty první dva roky neztratit. O tom je náš výzkum. Ty první dva roky se dosud podceňují, kdybychom léčili jinak už od začátku, mohli bychom trvalým změnám zabránit. To je nyní zásadní otázka.

Jsou pro léčbu onemocnění důležité jenom o léky?

Nemoc má dimenzi jednak medicínskou, dále také sociální a pracovní. Jedna část jsou léky, důležitá je ale i psychosociální péče v komunitě a rehabilitace. Je tady práce s rodinou, která dokáže významně pozitivně proměnit vztahy, té rodině se pak uleví.

Jak moc jsou podle Vás celkově důležité sociální vztahy ve vztahu k duševnímu zdraví?

Sociální vztahy jsou pro člověka důležité, to i pro zdravé lidi, pro životní plány. Ve vězení je největším trestem samotka, protože naše mozky jsou postavené na společenství – ať už na rodinách nebo klanech. Nyní se atomizujeme v panelácích, v jedné generaci, ostatní si žijí vlastní životy. Lidi však potřebujeme. To je i důvod, proč je Covid tak hrozný, protože přerušil běžné kontakty, které lidi mají. Teorie mysli je o tom, že vy přemýšlíte, co se asi děje v mojí hlavě, umožňuje nám to fungovat jako společenské bytosti, tvoříme si modely v přátelské atmosféře. To je ale problém třeba u schizofrenie, ten souvisí s přestavbou mozku, kde si pak člověk dost obtížně dělá tyto modely a obtížně žije jako sociální bytost - obtížně odečítá sociální signály z tváře, očekává něco jiného. Z toho plyne uzavírání se a nepříjemný pocit z lidí. Známý ho pozve do hospody, okolo se smějí a on to nedokáže odečíst z té tváře, co si myslí. Pro ty lidi je nepříjemné se setkávat s druhými a je to velké trápení. Existují terapeutické programy, které umožňují rehabilitovat běžné modelové situace, například na scénkách. Umíme léčit bludy a halucinace, problém ale bývá v sociální kognici, poté v uzavřenosti a samotě.

Jakou podobu má ta rehabilitace?

Ta má různou podobu, ale klade velký důraz je na resocializaci pacienta. Ty přístupy ale nejsou ustálené, není to kuchařka. Centrum od centra používají jiný přístup. Přístup kognitivně-behaviorální, který učí zacházet s chronickými halucinacemi či jinými příznaky, psychosociálně-rehabilitační, pracovně-rehabilitační přístup, podle typu psychoterapie.

Co Vás během Vaší vědecké činnosti v oboru aplikované neurovědy nejvíce zaujalo nebo překvapilo?

Lidi děsím, když říkám, že se mi chce v pondělí do práce. Profesně to zažívám velmi často a nedokáži říct jednu věc. Co mne však v poslední době omráčilo, tak ty stovky pacientů se schizofrenií, co máme v té studii od začátku, tak jaká změna je v těch mozcích, jak je to hluboké a jak krátké je období dvou let na možnost vše ovlivnit a jak málo se tomu věnuje pozornost na rozdíl od třeba roztroušené sklerózy, která se ihned cíleně léčí.

Jak Vy, jako psychiatr, pečujete o své duševní zdraví?

Nevím, jestli nějak aktivně pečuju o duševní zdraví, ale snažím se dělat to, co mě baví a zachovávat si důvěru ve svět. Je také bezvadné zachovávat si to nadšení, které v sobě člověk měl, než se do něčeho pustil.