"Je zemětřesení, spadl barák, jdu z fabriky,... to neexistuje. Dokud člověk nedostane povolení, musí tam být a Japonci jsou tak disciplinovaní, že to dodržují."
Aktuálně se o Japonsku hovoří zejména v souvislosti s katastrofickým zemětřesením, které způsobilo havárii v jaderné elektrárně Fukušima. Jak jste onu katastrofu prožil?
Zemětřesení, následné tsunami a havárie v jaderné elektrárně Fukušima Dai-iči mě naštěstí zastihlo během pracovního pobytu v České republice. V prvních chvílích jsem nemohl dosáhnout telefonického spojení s rodinou, podařilo se mi to až pomocí internetu. Přesto, že zprávy, které přinášela světová média vypadaly apokalypticky, Japonci, žijící mimo zasaženou oblast, zůstávali v klidu. A to i přesto, že celou východní část země postihly výpadky dodávek proudu a dočasný nedostatek některého základního zboží - vody, mléka, rýže a toaletního papíru. Dnes je tohoto zboží sice také nedostatek, ale naprosto stačí, že se vedle něho umístí informace o tom, kolik kusů si smí jednotlivec koupit. K dostání prostě je.
Jak může ovlivnit podle Vás katastrofa budoucí vývoj Japonska?
Mám takový kacířský názor, že za předpokladu, že se podaří ukočírovat únik radioaktivity, přispěje tato katastrofa k oživení ekonomiky. Ta již asi 20 let stagnuje a zhruba před 10-lety vláda uvažovala o tom, že ji oživí přemístěním hlavního města z Tokia někam na "zelenou louku", aby se povzbudilo stavebnictví a navazující průmysl. No a nyní mají tato odvětví dostatečný prostor k činnosti. Zní to možná trochu cynicky, ale historie a ekonomika tento pojem nezná.
Jak jste si zvykl na to, že v Japonsku bývají zemětřesení?
Zemětřesení, to není věc, jestli jsem si zvykl nebo ne. Nejprve jsem osobně nezažil ty hrůzy přímo na vlastní oči, bylo to vždycky zprostředkované médii, tak jsem si do té doby z toho dělal trochu šprťouchlata – že si srovnám jednotlivé složky a zemětřesení mi z toho udělá kokteil. Byl to blbej černej humor, to přiznám. A pak když jsem zažil po pěti letech jedno z nejhorších zemětřesení v oblasti Kobe, nejhorší zemětřesení, kdy tam každých 10 minut naskakovali stovky, tisíce mrtvých, se k japonské přírodě chovám s větším respektem, dodržuji návody, které jsou k tomu, jak se chovat, když je zemětřesení. Tzn. vlézt si pod stůl, hlavu schovat. Tam jsou i taková cvičení, já tomu říkám zemětřesná secvičná, kdy se v podstatě simuluje zemětřesení, podobně jako naše cvičení civilní obrany. Každý podnik to dělá ze zákona jednou, ne-li dvakrát do roka. Japonci to berou víceméně, jako že se to musí, ale přistupují k tomu disciplinovaně. Zazvoní zvonek, došlo k zemětřesení stupně toho a toho, epicentrum tam a tam, shromážděte se všichni na vyhrazená shromaždiště. Všechno je dané co a jak. Japonsko, to je společnost drilu. V tomhle případě je to podle mě velice pozitivní, protože kdyby ten dril neměli, tak se pošlapou po hlavách. Takhle oni jako organizovaná masa, tok lidí, jako lavina, bez žádných turbulencí, se dostaví na ta shromaždiště, tam pověření pracovníci spočítají, jestli jsou všichni, nebo ne a pak přijíždí záchrana. Žádné „Je zemětřesení, spadl barák, jdu z fabriky“, to neexistuje. Dokud člověk nedostane povolení, musí tam být a Japonci jsou tak disciplinovaní, že to dodržují. Žádné „Tak máme padla“, i kdyby bylo zemětřesení. Tzn. když se vrátím k té disciplíně, tak to je rys, který je Japoncům dost vlastní. Má své pozitivní i negativní stránky. Ta negativní je v tom, že vás může nějaký fanatik dostat do pozice, kterou potřebuje. Disciplínu mají třeba i Němci, známe to z historie, jak to dopadlo s velkou disciplínou, kam se dá až nasměrovat špatnými lidmi. Ale na druhou stranu vám usnadňuje život v prostředí, kde by se Češi ušlapali. Klasický případ je třeba metro. Metro a vlaky, to je v Japonsku masa, lidi se tlačí, ale postupují organizovaně. Takové ty story o chlapících v rukavičkách, co mačkají cestující do vozů, to není. Určitě jste o tom slyšela, že zřízenci stojí na peróně a tlačí lidi, kteří se nemůžou dostat dovnitř, to je taková nadsázka. Disciplína a snaha o přesnost, té jsem si cenil velice hlavně u studentů, když jsem nějakou dobu působil na univerzitě.
Založil jste v Japonsku firmu Czech Business Park. Jaké to je, když si chce v konkurenčním prostředí Japonska Čech založit svoji firmu?
No, správná otázka je, jaké to je, když si člověk musí v japonském prostředí založit firmu. Žiji v Japonsku už 20 let, což je dost dlouhá doba. Začínal jsem tam jako stážista, potom jsem byl zaměstnanec různých firem jako výzkumník a posléze jsem se dostal do věku, kdy mí vrstevníci, Japonci, se dostávali na manažerské pozice. Ovšem já jako cizinec, de facto, jsem v tomhle měl ten svůj cizinecký handicap. To znamená, že moje „promotion“, jak se říká, bylo podstatně pomalejší než u Japonců. V podstatě jsem měl před sebou dvě cesty: Buď se prostě vrátit, anebo šéfovat sám sobě. Založil jsem si tu firmu, abych mohl v Japonsku zůstat. Využívám zkušeností, které jsem ve výzkumu a v zaměstnaneckých pozicích v Japonsku nasbíral.
Kdo jsou nejčastější zákazníci Vaší firmy Czech Business Park?
Jsou to malé a střední firmy. Velké firmy mají svůj vlastní personál jazykově vybavený. Třeba v Toyotě najdete lidi, kteří umějí česky, ať už to jsou Japonci nebo Češi pro ně pracující. Českou a japonskou interakci si obhospodařují sami. U menšího a středního podnikání je spektrum činností podstatně nižší a jazyková vybavenost, řekněme si to upřímně, horší. To znamená, že mým posláním je překonávat jazykovou bariéru. To je právě to, jak máme logo naší firmy - jsme komunikační most mezi Japonskem a Českem, nebo chcete-li, mezi Českem a Japonskem. Prostě bouráme bariéry, které mezi nás staví zeměkoule, které mezi nás staví kultura a jazyk. Někdy nás kontaktuje více firem zaměřených na software, někdy jsou to hmatatelné technologie - dneska jsou mými hlavními dlouhodobými klienty z české strany spíše firmy softwarové. Například firma, která vyvíjí produkt pro energetický management, chtěla expandovat do Japonska a to se podařilo. Pomohl jsem jim založit japonskou pobočku. Co je to zajímavé, japonských firem v Česku podniká asi 250. Kolik byste řekla, že je firem s českým kapitálem v Japonsku? Jenom 4 firmy! Čtyři české firmy, které podnikají v Japonsku, a jsou založené českým kapitálem. Tři z toho jsou softwarové, vývojáři, a jedna z toho jsou překladové služby. Tu čtvrtou jsem pomáhal zakládat a vystupuji jako aplikační partner. Tzn. lokalizuji jejich software do japonštiny a snažím se ho prodávat. Ostatní moje zakázky z české strany jsou víceméně jednorázové akce. Tzn. nějaký kontrakt, který běží po dobu několika měsíců, dospějeme k nějakému výsledku, podáme si ruce a zase se rozejdeme, pokud je potřeba, ozvou se znovu. Z japonských firem nás kontaktují zase firmy, které chtějí podnikat na českém teritoriu a nemají prostředky, ať už personální nebo finanční, najmout si nějaké super agentury s velkou režií, nebo posílají svoje lidi. V nedávné době to byly firmy, které se natáhly jako ocas za velkými automobilkami a elektronickými firmami do Česka, nebo jako mrak za velkými hráči. Je to spousta dodavatelů, nebo subdodavatelů, které mají například 250 hospodářských jednotek po celém Česku. To jsou také moji hlavní klienti. Pak jsou tady ještě překlady čeština-japonština, japonština-čeština, to patří do té kategorie jednorázových zakázek, i když s některými partery mám dlouhodobější vztahy. Další činnost je napůl zájmová, ale také mě živí, a to je kultura. Pomáhali jsme například jedné japonské agentuře realizovat výstavu v muzeu hasičství ve Veletržním paláci. Tam byla velká výstava japonského umění, která se připravovala asi půl roku a my jsme dělali styčné pracoviště mezi japonskou agenturou, která zastupovala japonské umělce a mezi tehdy Knížákovými lidmi. Nyní se chystám dělat managera cestě po Japonsku, na kterou pojede pardubický pěvecký sbor Bonifantes pod vedením Honzy Míška. Měli by jet v roce 2013. To pro mne bude nová zkušenost. Připravuji jim v Japonsku cestičky, jednám s provozovateli kulturních zařízení. Nakonec je tu ještě práce pro média. Když nás osloví třeba japonská televize, jestli nevíme o nějakém zajímavém tématu v Česku, tak se snažíme nějaké zajímavé téma podat, což vyžaduje hlavně znalost reálií.
Spolupracujete tedy i s japonskou televizí?
Ano, pro komerční televize, státní televize. To potěší, když mi řeknou: „Hele, já jsem tě viděl v televizi.“ Předloni natáčeli u nás doma české vánoce. Já jsem popisoval od chování kapra ve vaně po zabíjení kapra – lidé se nemůžou koupat ve vaně, protože tu okupuje kapr. To Japonce nesmírně zaujalo.
Spolupracoval jste také jako zpravodaj s redakcí BBC, v současné době spolupracujete s ČT a Rozhlasem. Jaký typ zpráv přinášíte nejčastěji?
Když dojde k nějakému politickému zemětřesení, komentuji politickou scénu Japonska a přináším pohled a komentáře z pohledu japonské společnosti. Korespondent, který tam je na služební cestě, nezná jazyk a nežije v tom… My se o některých tématech pobavíme s manželkou a s tchánem, který politiku sleduje, třeba se kvůli politice i pohádáme. Sám pak dál můžu zkoumat, jak se na to a ono dívají obyčejní Japonci. Takže představuji takový ten Vox Populi.
Pomáháte Čechům zakládat podnikání v Japonsku. Setkáváte se u nich s mylnými představami o podnikání v Japonsku? Na co by si měli dávat pozor?
Vidíte, tohle je zajímavá otázka, protože to je takové téměř firemní know-how. Stačí Japonce trošku poznat. Někdy mívají manažeři českých firem mylná očekávání o podnikání v Japonsku. Myslí si například, že když mají nějaký dobrý produkt, že s ním prorazí ihned. Nároky na marketingové prostředí v Japonsku jsou ovšem podstatně složitější, komplexnější a náročnější, než u nás, hlavně ve službách. Sektor služeb má podle mě Japonsko nejpropracovanější na světě. V Japonsku máte služby drahé, ale fungující. Pošta například tam je jedna z nejdražších na světě, ale naprosto nejspolehlivější na světě. A v těch marketingových službách to je to samé. To znamená, nelze přijít s dobrou věcí a jenom vědět, že to Japonci nemají. Marketingovou cestu si tam musí vyšlapat složitěji než u nás, kde stačí mít dobrý produkt.
Takže o to víc důvodů, proč Czech Business Park kontaktovat...
O japonské mentalitě je toho hodně napsáno – o businessu. Ty obecné věci, které si dnes najdete na internetu, těmi se víceméně můžete řídit. Japonec je vůči cizinci tolerantní typ, tvor, stačí, když vidí snahu se mu přizpůsobit a to nesmírně oceňuje. Včetně naučení se několika málo japonských frází. Způsob rozhodování a vůbec tvorba businessu, je ale uvnitř japonských společností, i mezi japonskými společnostmi, odlišnější. Rozhodovací proces a obchodní jednání mezi společnostmi, to je odlišný mechanismus. Nedá se říci, že Japonsko je také vyspělá ekonomika západního typu (i když je to nejvýchodnější země), s japonskou mentalitou se musí počítat. Tam nedávají najevo, když někde pochybíte, ale uspějete tím lépe, čím lépe se vcítíte do jejich role…
Co bývá při obchodním jednání největší chyba?
Chybu můžete udělat už při prvním setkání, třeba volbou oblečení. Japonec je konzervativní tvor. To znamená, že především ženy, manažerky, by měly být velice střídmé, co se týče šperků, kosmetiky, výstřihů atd., tlumené barvy apod., to je téměř předpis. Vizitky - bez vizitky člověk téměř nemá tvář, takže do Japonska se musí s obrovskou zásobou vizitek. Dárečky – Japonci si hrají na dárečky – hodně se dávají dárečky už při první obchodní schůzce. Nic moc drahého, nějaký suvenýr ze země a tak. Prostě jsou tam některé rituály. Potom nesmíte Japonce nutit do nějakého rozhodnutí, trvat na něm: „Tak se rozhodni, teď hned, jak to bude.“ Šéf ani nemůže, on k tomu v podstatě ani nemá pravomoc. On musí projet celé kolečko ve firmě. Schvalování, vyjádření se... Pak teprve, na základě znalosti stanoviska svých podřízených, se vyjadřuje vůči svému zahraničnímu obchodnímu partneru. To znamená, že tyto předpisy, nepsané zákony (ony jsou tedy napsané na Internetu, ale nejsou vyžadované ze zákona) je dobré se naučit, než člověk do Japonska jede. Nebo si na to musí najmout moje služby... (smích..).
Které služby Czech Business Park považujete za nejatraktivnější?
Ono se to mění a to je na tom to krásné. Nemám vyhranění, co se týče oboru. Původně jsem začínal v Japonsku jako anorganický a fyzikální chemik – to byla moje původní profese. Materiálová chemie keramických prážků, jejich zhutňování, svinování a studium vlastností keramiky. Jenže když jste jednou keramik nebo prostě chemik, tak k tomu potřebujete přístroje. To znamená, že musíte vědět, jak ty přístroje ovládat a když se něco porouchá tak do toho musíte dost často lézt. Tak se z vás stává postupně i elektrikář. Přístroje jsou čím dál modernější, začaly je pozvolna ovládat různé programy, takže se dostáváte i k programování. Snažím těchto několik oblastí neustále provozovat, s tím že v daném okamžiku převládá buďto ta nebo ona. Přitažlivé jsou však i služby v oblasti kultury, kulturou sám žiji a dýchám. Jsme malá rodinná firma – já s manželkou. Manželka má jakožto bývalá učitelka piána na starosti spíše onu kulturu. A když nám přeroste množství práce nad hlavou, tak si sjednáváme různé kontraktní síly. Asi bych to neměl říkat, ale je to něco podobného jako u nás Schwarz systém. V Japonsku je to celkem běžné. Expandovat zatím nechceme, protože de facto nevím, jestli po mě tenhle druh businessu někdo zdědí. Abyste ho provozovala, tak se musíte pohybovat ve dvou jazycích, v češtině a japonštině, angličtina se rozumí samo sebou a potom prostě musíte znát několik oborů. Pokud se pohybujete pouze v jednom oboru, je Váš manipulační prostor značně omezen. Navíc řada zadání má multidisciplinární charakter.