Tomáš Hoffmann

Narodil se v roce 1966 v Ústí nad Orlicí. Promoval na Papežské Lateránské Univerzitě v Římě. V roce 2001 se stal kaplanem Vojenské lékařské akademie J. E. Purkyně v Hradci Králové. V roce 2003 se účastnil mise v Iráku se 7. polní nemocnicí a v roce 2004 mise v Iráku s 2. kontingentem vojenské policie. V současnosti působí jako kněz Římskokatolické církve v Královehradecké diecézi a věnuje se práci s mládeží.

O misi v Iráku a duchovním životě vojáka

„Neodvažuji se kritizovat, zda je to dobře či špatně, co se tam učinilo. Je to bolestné, ale některé věci se rodí vždy v bolestech.”

Konflikt v Iráku patří mezi závažná společenská témata. Situace v této zemi není jednoduchá a podle Tomáše Hoffmanna dlouho jednoduchá nebude. Zároveň zdůrazňuje, že to co řekne o Iráku, je pouze jeho subjektivní stanovisko. Co je tedy hlavní příčinou problémů v současném Iráku?

Irák je kompletně jiný svět, odlišná kultura a náboženství, ... historie... To přináší mnoho problémů. Co se v Iráku stalo a děje, je bolestná záležitost, ale to je vždy, když je použito síly. Dnešní problémy s násilím začaly tím, že byl zrušen totalitní režim Sadáma Husajna a na povrch se dostaly věci, které tam byly pevně drženy. Neodvažuji se kritizovat, zda je to dobře či špatně, co se tam učinilo. Je to bolestné, ale některé věci se rodí vždy v bolestech.

V souvislosti s válkou v Iráku se uvažuje o konfliktu mezi muslimy a křesťany. Je možné se v Iráku setkat s křesťany a katolickými kostely?

Konflikt mezi křesťanstvím a islámem nemohu hodnotit na pozadí Iráku, jak jsem ho viděl já. Mohu jen říci, že křesťané v Iráku jsou, ale je jich málo. Měl jsem možnost se s nimi setkat, i když jsem trávil většinu času na základně. Dvakrát jsem se sešel s panem biskupem katolické církve chaldejské, jejíž komunita je v Basře, na jihu Iráku. Měl jsem možnost vidět jeho pohled. Řekl mi, že křesťané za Sadáma neměli problémy, když - lidově řečeno - drželi hubu a krok. Pokud se postavili režimu, ....?! Trochu mi to připomnělo komunismus. V Basře však není jen chaldejská katolická církev, jsou tam i protestantské církve, vždy ale jako všichni křesťané menšinové. Otázka je, co bude do budoucna. Jestliže tam jsou nyní vlivné fundamentalistické směry islámu, pak pozice křesťanů může být horší. Baserský pan biskup na podzim roku 2003 jasně říkal, že je dobře, že Sadám Husajn skončil. Bylo podle něj potřeba, aby v Iráku americká vojska zůstala v pozici síly a nezasahovala. Irák nyní potřebuje novou armádu a policejní struktury, bez toho se neobejde.

Jaký byl nejsilnější zážitek v Iráku?

Bylo to 20. dubna, kdy byl 6 km od naší základny ve dvou vlnách spáchaný sebevražedný atentát na policejní akademii, kam 15 našich lidí jezdilo denně učit. Ráno jsem se s nimi rozloučil. Za dvacet minut na to jsme slyšeli tupý silný výbuch, kdy se všechno zachvělo. Z toho městečka kam jezdili, stoupal černý dým a vysílačky mlčely. Za další hodinu a půl další tupý úder a opět ten dým. Dva atentátníci najeli autem do obranného valu a tam se odpálili. Naštěstí se tlaková vlna zlomila o obrannou zeď a našim lidem se nic nestalo. Jeden z těch kluků měl ten den třicet. Reakce všech pak byla velmi zajímavá, uvědomili si, že tady také nemuseli být.

V čem se lišila první mise v roce 2003 s polní nemocnicí a druhá mise v roce 2004 s kontingentem vojenské policie?

V nemocnici bylo necelých 300 lidí, zdravotnický personál a zajišťující jednotky. Mnoho lidí různých oborů slibovalo určitou konfliktnost, avšak na druhou stranu pestrost. Nemocnice byla uprostřed města, kde jsme cítili velké nebezpečí. Věřili jsme však, že to pro humanitární pomoc nebude tak hrozné. Nebezpečí pro nemocnici ovšem hrozilo, protože Iráčané střílejí každý večer, jen tak z legrace – ze zábavy do vzduchu, zvláště když něco slaví. Jenže kulky padají a kulka zabíjí, i když padá. Naproti tomu vojenská policie zahrnovala pouze 90 lidí, vojenských policistů. Jednotka byla tedy kompaktnější a operativnější, šlo hlavně o mladé kluky. S vojenskými policisty jsme pobývali mimo město, 40 km od Basry v poušti, na bývalém letišti Sadáma Husajna, kde je britská základna. Tam hrozilo snad jen nebezpečí, že přijde civilní zaměstnanec a bude mít na sobě nálož,...nebo že přiletí nějaká zbloudilá střela – raketa. I když jsem se cítil lépe s v polní nemocnicí, s kluky od vojenské policie to bylo v něčem zajímavé. Byli to akční kluci, kteří dělají dobře svoji práci, jsou dobří ve svém oboru, ve střelbě a bojovém umění. Ale právě tito vojáci, kteří jsou na povrch drsňáci, mají uvnitř tu svou komnatu, která je citlivá.

Jaké je možné východisko z krize v Iráku?

Všeobecně lze říci, že do těchto zemí není možné implantovat náš model života. Země je kompletně jiná. Bude dobře, když i v tomto světě poznají naše principy demokracie, která vyrostla na bázi křesťanství. Dneska má ovšem demokracie i jinou podobu. Víme, že demokracii je možné použít také k tomu, abychom si prosadili své nemorální zásady, které nám většina odhlasuje, což je tragédie. Radikální muslimové vidí v demokracii nebezpečí implantování věcí, které jsou v zásadě špatné. A co se týče víry, ta vnutit nejde. Není možné jít do Iráku a udělat z muslimů křesťany. Sám jsem za totality cítil veliké dotčení z toho, že nemohu prožívat svoji víru, proto ani já nemohu bránit muslimům, aby ji svobodně prožívali.

Právě prožíváme adventní dobu. Jak tráví vánoce vojáci v Iráku?

Duchovní služba má stabilně tři duchovní kaplany v misi, tedy v Bosně, Iráku a Afganistánu. Na vánoce se jezdí i do jiných míst, kde jsou menší jednotky našich vojáků. Duchovní služba AČR se snaží vše ošetřit tak, aby především na vánoce, které všichni vnímají jako největší svátky, měli lidé duchovního. Mám vlastní zkušenost s obdobím dušiček, kdy se bohoslužby a modliteb za zemřelé účastnila zhruba šestina vojáků, což je hodně. Jsou určité dny, kdy člověk cítí více nitro, svoji formu víry jakou má, a cítí potřebu to demonstrovat. Tyto dny chce prožít jinak, než při běžném životě.

Do jaké míry je třeba, aby se člověk angažoval ve veřejném životě?

Když jsem byl požádán o službu duchovního v armádě, šel jsem proto, že to bylo přání biskupa. Věděl jsem, že se jako kněz někam do mise dostanu. V té době jsem nevěděl, že to bude do Iráku a k tomu dvakrát. Dnes jsem za tuto službu v ČR i v zahraničí moc rád, přestože jsem měl vždycky strach. Před cestou do Iráku jsem si kladl otázku, jestli je to správné. Dneska mohu říci, že ano. A všeobecně: lze říci, že v oblasti, ve které pracujeme, je třeba být citlivý na to, jestli je možné něco udělat pro společnost. Myslím, že každá oblast lidského života ve službě celému společenství je důležitá. A nemusí jít vždy jen o křesťany. V Itálii jsem viděl podnikatelský projekt ekonomiky společenství, kde se spojují firmy, které zhruba třetinu z výdělku dávají do společného a tím pomáhají potřebné části světa. Jsou to mnohdy vlastníci firem, kteří jsou nadšeni myšlenkou a jejím praktickým dopadem. Jako katolický kněz jen nemohu souhlasit s tím, aby se někdo veřejně angažoval a zanedbal rodinu, která se pak rozpadne. I když se mi to jako celibátníkovi lehko řekne (smích)…

Růžena Krátká, 15.12.2006

Magazín ELiEN

Dušan Šimek

O významu vysokých škol a Baťových hodnotách

Jiří Psota

O Velké říjnové revoluci na americké burze

Jiří Psota

O burze, brokerech a kocovině investorů

Patrik Španěl

Úsilí vědců zbavuje člověka utrpení

Milan Bernard

O úspěchu ERA a vojenském marketingu

…Možnost vložit html ručně…