Milan Hubáček

Od r. 1991 žije v Japonsku, kde založili firmu Czech Business Park. Věnuje se česko-japonským vědeckým, kulturním a obchodním vztahům, business matchingu a databázovým systémům. Jako absolvent oboru jaderná chemie složil doktorát z anorganické chemie na VŠCHT Praha, je autorem několika československých i japonských patentů. Do zániku pražské redakce Radio BBC působil jako japonský zpravodaj a korespondent. V současné době spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí.

O stopách české kultury v Japonsku a japonském žebříčku popularity zemí

"…v průmyslové revoluci v období Mejdži, kdy začali pivo vařit, zaučovali Japonce rakouští a němečtí sládkové. A kdo to byl Rakousko-Uherský sládek? Čech!"

V Japonsku dnes vlastníte svoji firmu Czech Business Park a podnikáte. Před lety jste tam učil na univerzitě. Pocítil jste tehdy rozdíl mezi českými a japonskými studenty?

Ano, v Japonsku jsem působil jako výzkumný pracovník, studenty jsem měl k ruce. Předtím jsem učil v Čechách, byl jsem dva roky odborným asistentem na pražské VŠCHT. Čeští studenti jsou samozřejmě více tvůrčí, ale kde to jde, tak si ulehčí život. Japonec nepřekypuje tvůrčí činností, ale zase když mu něco přikáži nebo uložím, tak vím, že to bude splněné. Japonská disciplína mě ale nepřekvapila. Spolu se zodpovědností ji vnímám pozitivně, negativně pak chybějící smysl pro kreativitu, tedy ve srovnání s námi. Japoncům nelze kreativitu upřít v oblasti umění či designu – viz malířství, dřevoryty či módní návrhářství, avšak trochu se jim nedostává tvůrčího ducha. Chybí jim také individualita. Jsou moc kolektivní, i když to už začíná dnes pomaličku mizet díky Japoncům, kteří žijí delší dobu v cizině. Japonci, kteří žijí v cizině, a do Japonska se vrátí, tak ale společností nejsou přijímaní moc kladně. Místo, aby byli oceněni, že přináší nové myšlenky, tak slyší: "Ty nejsi už Japonec." Zažil jsem takhle jednu bezvadnou holku, která se vrátila po tříletém studiu, což není moc dlouho, z Ameriky a měla z toho mentální problémy. V podstatě proto, že ji ta společnost exkomunikovala, už nebyla jejich.

Co Vás vedlo k tomu, že jste si tehdy vybral právě Japonsko?

V cizině žiji dvacet let a kousek, což je doba od sametové revoluce. Před revolucí, když jsem chtěl odjet, tak jsem dostal doporučení od orgánů KSČ: “Tak, soudruh Hubáček pojede tak leda do pr….. viďte soudružko?” Takže když se otevřely hranice a já mohl konečně na západ, tak jsem si vybral dálný východ. Ovšem hlavní roli hrála moje specializace – věnoval jsem se jemné technické keramice a v té době bylo rozhodování jednoduché - buď Spojené státy, nebo Japonsko. Evropa v tomto trochu pokulhávala a kulhá dodnes. Výzkum v oblasti speciální keramiky je, bych řekl, lepší v Japonsku, její výroba pak v Americe. A protože jsem byl výzkumník, vybral jsem si Japonsko. Také angličtina už mi přišla taková samozřejmá a já chtěl jsem se učit nějaký další jazyk. Věděl jsem, že výzkumníci anglicky umí, takže jsem chtěl na bázi angličtiny přibrat další jazyk přímo v daném prostředí. Neměl jsem žádné systematické školení, učil jsem se jazyk de facto jako dítě – expozicí prostředím bez vytváření pomocných logických konstrukcí, jako jsou slovní vzory pro časování sloves a podobně. Při komunikaci jsem se snažil dokopat sebe sama k nějakému výroku tak, abych mu rozuměl v první fázi já a poté i protějšek. Tento způsob ovšem vyžaduje intenzivní zpětnou vazbu, takže každému jsem říkal: “Opravujte mě”. Já vím, že Japonec nikdy neopraví, ale já jsem jim říkal, hlavně nynější manželce: „Opravuj mě, máš to za povinnost, jinak si tě nevezmu. Můžeš být klidně drzá.“ A nakonec si zvykla...

Jaké je v současnosti v Japonsku postavení žen?

Postavení žen se za posledních 20 let změnilo. Rovnoprávnost žen vzrostla, ženy se prosazují v původně výhradně mužských disciplínách, viz současné úspěchy ženského profesionálního fotbalu. Před moji kolegyní Katayamou (viz předchozí rozhovory ELiEN), která v Japonsku strávila také delší dobu, smekám klobouk a na dálku ji zdravím… Já totiž žiji v Japonsku oproti ní pouze s jedním handicapem – a to jako cizinec, který se rve o krajíc chleba v konkurenčním boji. To, co na mě bylo dřív roztomilé, když jsem byl v Japonsku hostem, je teď de facto konkurencí využíváno proti mně. To je třeba to, že na 100% neumím jazyk. To Japonec mezi námi neumí také, ale umí podstatně lépe, než jakýkoliv cizinec, který do Japonska přijede. To je jeden handicap. Druhým je genderový handicap – i když se postavení žen v Japonsku podstatně zlepšilo, je žena ve společnosti stále dosti přezírána. Hlavně ty, které se chtějí prosadit v tvůrčích činnostech a managementu. Před dvaceti lety, kdy jsem byl ve výzkumném ústavu, tam bylo jen málo žen, asi jen 3 nebo 4 výzkumnice, mezi asi 150 výzkumníky, což je procentuálně velmi málo. Ale jedna z nich odešla a ostatní skončily v administrativě, jako nějaké sekretářky nebo obdobně… Přitom byly studované chemičky, ale odešly na místo, kam podle zažitého myšlení managementu žena patří.

Dostanou se tedy ženy do managementu?

Ale ano, dostanou se tam, ale stojí je to ve srovnání s muži podstatně víc sil. Myslím si, že žena, která se dostane do managementu, je podstatně silnější než muž na srovnatelné pozici, protože žena se tam musí tvrdě propracovat, doslova probít, kdežto muže tam vynese věk, pokud během své kariéry vážněji nepochybí. Japonsko je seniorní společnost, tzn. tam se počítají odsloužená léta, která dláždí kariérní postup. Už se od tohoto modelu, který je totálně neproduktivní, ustupuje, ale ve většině případů to tak stále platí.

Jaký mají Japonci vztah k zahraničí, k Evropě?

Japonci mají velice dobrý přehled o zahraničí a o Evropě samozřejmě. Vypozoroval jsem u nich jakýsi nepsaný žebříček popularity. Úplně nahoře, nejpopulárnější, je kupodivu země, která je porazila ve válce - USA. Ptal jsem se na to svého tchána a tchýně, kteří zažili světovou válku jako obyčejní lidé, jak na Američany koukali, měl jsem to tedy z prvního pramene. Japonec se jinak s cizincem o politice, o 2. světové válce, o jejích výsledcích a příčinách apod. nebaví. To je tabu. Já si to naštěstí mohu dovolit, protože hovořím se svým tchánem, ale u obchodního jednání bych pohořel jako každý jiný. Prožívali události dost podobně jako my v plzeňském sektoru. Jedná se o lidi, kteří nastartovali japonský ekonomický boom. Vypracovali ho rukama Japonci, ale bez prohrané druhé světové války, by nikdy nebyli tam, kde jsou. Oni dostali jeden velice, velice dobrý dar a to je MacArthurova ústava. Ta jim vytvořila politické podmínky (ekonomické podmínky už tam tak trošičku měli, to nastartovala revoluce Mejdži v 18. a 19. století – což byla vlastně japonská verze průmyslové revoluce). Ale lidský potenciál a soutěživost se uvolnily až s koncem 2. světové války. Japonci si to uvědomují, že je ke slavnému boomu v 60. letech nakopla Amerika, prohraná světová válka - což byl pro ně šok, protože Japonsko nikdy předtím jako ostrovní země neprohrálo žádnou válku. Ve 13. století se pokoušely mongolské hordy Japonsko dobýt, ale začal fučet takový tajfun, že jejich lodě odfouknul. Takže Mongolové skončili tragicky. Tento vítr Japonci nazývají Boží vítr, určitě jste to slovo slyšela, kamikaze…Nejpopulárnější sport v Japonsku je baseball, původem z Ameriky, kterému já ovšem nerozumím a který mě šíleně nudí, protože já potřebuji sledovat dvě party, které taktizují, kombinují a mezi sebou se bijí, a ne že běhají jako splašení do čtverce… Japonská společnost je tedy velice amerikanizovaná, dokonce i v jazyce. Do japonštiny přechází mnoho slov z angličtiny, kterou si Japonci přetvoří. Akusticky si to včlení do jazyka tím, že to přepíšou tzv. katakanou, což je slabiková abeceda, která ovšem zpitvoří původní výslovnost natolik, že ji rodilý mluvčí nepozná, pokud nežije dlouho v Japonsku. Japonská vláda, ministerstvo kultury a školství, proti tomu bojuje a vydává každoročně seznamy slov, která se musí vyklestit z japonské mluvy. Není to jako slovenský jazykový zákon, spíš se podobá Francii, tam dbali tam na to, aby moc anglikanismů nevniklo do francouzštiny, hlavně přes populární hudbu. Ale je to dost marný boj. Jazyk se vyvíjí i tak, dnešní mladí se baví zase úplně jinak, než mladí před 20 lety. Používají úplně jiný slovník, kterému nerozumím nejen já, ale třeba i jejich rodiče, rodilí Japonci… Ale abych doodpověděl Vaši otázku: Na prvním místě popularity je tedy Amerika, na druhém Velká Británie. Na třetím Německo, protože oni mají s Německem velice tradiční vztahy. Německý průmysl nastartoval zmiňovanou průmyslovou revoluci v Japonsku v období Mejdži. V praxi to vypadalo tak, že se do Japonska vyvážely technologie, japonští technici, manageři, lidé z hospodářství a businessu jezdili na zkušenou do Německa, ale i do Rakousko-Uherska. Paradoxně je sblížila také známá osa Berlín – Řím – Tokio, ve 2. světové válce byli s Německem spojenci. Je zajímavé, že dodnes najdete v japonském žargonu hodně slov z němčiny, například v lékařství. Nejvíc mne rozesmálo slovo, které v němčině ani neexistuje: die Schaukaste. V němčině to znamená prohlížecí krabice. Víte, co to je? To je přístroj, na kterém prohlížíte rentgenové snímky. I foneticky to takhle řeknou – šaukasute. Němčina se jim vyslovuje kupodivu docela dobře, čeština také – kromě „ř“ a trsů souhlásek. Když toto pomineme, je pro ně čeština docela libozvučný jazyk. Italština, finština a maďarština ještě více, protože tyto jazyky pocházejí z ugrofinských jazyků, stejně jako japonština. Ugrofinské jazyky a japonština mají společný kořen v Altaji. Na rozdíl od nás, kteří jsme se jazykově vyvinuli z praindických kořenů. Ja vlastně paradox, že sanskrt se do Japonska dostal také, ale oklikou, přes buddhismus, jehož sútry jsou foneticky v čínských znacích recitovány při buddhistických obřadech. Takže věřící vlastně neznají obsah rituálu, podobně jako katolíci neznali latinu a nevěděli o čem se v kostele mluví. Sanskrt či lépe praindoevropský jazyk tedy do každé země doputoval odlišnou cestou – k nám v kořeni jazyku, k nim foneticky jako liturgický text. Němci tedy nastartovali průmyslovou revoluci, takže vztahy s nimi měli Japonci vždycky dobré. Další je v žebříčku popularity je zbytek západní Evropy a pak jsme asi my. Tím myslím střední a východní Evropu, ve které my máme dost navrch, protože máme s Japonskem dobré dlouholeté vztahy, jako jedna z prvních ambasád z Česko-slovenské Republiky Masarykovy. Japonci kupodivu rozlišují Českou Republiku a Evropu. Hlavně co se týče kultury a reálií, na slepé mapě by ji lokalizovali obtížně. Co se týče rozlišení evropských národů, mají lepší přehled než třeba Američané. Američan dost často - neříkám, že všichni, znám spoustu Američanů, kteří do této kategorie nepatří - co je mimo jejich zem, dost dobře nerozlišuje, nás si často pletou s Čečnou, v lepším případě nás řadí do bývalé Jugoslávie. Avšak Japonec, přestože nedovede odhadnout, odkud ten který běloch pochází, tedy jestli je slovanský nebo germánský typ, nás dovede kulturně zařadit velice dobře.

A když se řekne Česko?

To záleží na tom, koho se zeptáte. Starší generace si vzpomene na Tokijskou olympiádu 1964: Zatopeku (Zátopek) a Časurafusuka (Čáslavska), nejmladší generace zná hlavně hokejisty a fotbalisty: Hašek, Jágr, Růžička, Nedoveddo (Nedvěd), Baroš. Japonci sledují celosvětový fotbal, existují tam jako všude krásné sportovní žurnály, týdenníky o fotbalu a Japonci jsou jejich strašní žrouti. Sledují ligu. Mému švagrovi nesmí utéci jediný televizní přenos fotbalového zápasu - japonská liga, cizí ligy, mezistátní utkání…

Japonci nás tedy znají nejvíce přes sport?

Ten se jim vybaví nejdříve. Pak zpravidla následují hudební skladatelé – Smetana, Dvořák, malíř Mucha. Také si vzpomenou na naše výrobky - broušené sklo, pivo. Japonci jsou zdatní turisté, hodně navštěvují i Českou republiku. Znají i Prahu a Český Krumlov, další místa bohužel už méně.

Ocenili by tedy broušené sklo jako dar…

Přesně tak, ale pozor – každý takový dar na sobě musí mít tu etiketku Bohemia Crystal. Japonec si cení výrobku především podle značky. To znamená, že když máte krásnou kabelku Louis Vuitton, ale není vidět klasické iniciály LV, tak ji neberou. V tomto jsou Japonci snobové. Ono to je stejně všechno Made in China: do oběda tam vyrábějí pro značku, odpoledne pak padělky téhož (smích)… Já mám teď zajímavý obchodní projekt, udělat trojúhelník mezi Japonskem, Čínou a Českem. Tam jsou zajímavé styčné body a některé body, které se dobře doplňují… Čína je důležitý světový hráč, prostě oni ty Japonce přečíslí – v hrubém domácím produktu, ovšem zatím zdaleka ne per capita, (tj. na jednoho obyvatele). Japonci mají velice nízkou porodnost, takže aby se udrželi na přijatelné ekonomické úrovni, musejí importovat mladou pracovní sílu, a to budou hlavně Číňané. Už se uvolňují doposud rigidní imigrační zákony, zvláště za této nové vlády, kterou poprvé od 2. světové války sestavovala jiná strana, než LDP – Liberálně demokratická strana. Ta je konzervativní, asi proto, že se jmenuje Liberálně demokratická (smích)…Kdežto Demokratická je podstatně liberálnější a spíš více posazená do leva, její program k sociálním demokratům. Ale podle mě jsou vstřícnější k cizincům. Pokud bych porovnal japonskou scénu a klasické evropské demokracie, tak se mi zdá, že japonská politika a ekonomika jdou naštěstí dost od sebe, odtrženě. Změna vládní strany nemá na hospodářský mechanismus japonska tak silný vliv. Politici se hádají v parlamentu, občas se fackují jako u nás, ale více méně v praktickém životě tolik neškodí. V Japonsku mají obrovskou politickou sílu odvětvové průmyslové asociace. Ty především určují, kdo co kdy a jak bude vyrábět a za kolik se to či ono bude prodávat. Konkurence v Japonsku není tolik žhavá, ba naopak, tím, že je Japonsko značně izolovaná ostrovní země, se v něm daří kartelismu. Vezměte si třeba výrobu piva: Tu zabezpečují čtyři velké pivovary, do nedávné doby nebyl žádný jiný povolen. A ty čtyři pivovary prodávají pivo za naprosto stejnou cenu. Teprve někdy před deseti lety byla povolena výstavba mini- a mikropivovarů. Ty ovšem hrají pouze marginální úlohu, protože na láhev či plechovku piva mají logicky vyšší měrné náklady, takže jejich drahé pivo si člověk koupí čas od času jako suvenýr, než jako nápoj k televizi. A tak bych mohl pokračovat i u dalších komodit.

V Japonsku je kartel dovolen?

Ono se tomu kartel neříká, ale všichni to vědí. Jak říkal Werich: „Všichni to víme, ale nesmí se to říkat.“ Pokuty tam samozřejmě také jsou, ale spíše symbolické. Bořit tu strukturu nikdo nechce, protože daně z alkoholu představují významný finanční zdroj pro státní pokladnu. Takže je nejspíš dobré si ten kartel pěstovat a předstírat jakousi hospodářskou soutěž, než mít na danou produkci zjevný monopol. Kartel existuje především kvůli tomu, aby se mohlo prodávat za co nejvyšší ceny, takže v běžné restauraci za půllitr piva zaplatíte minimálně našich sto korun. Pivovarnictví bylo původně rozděleno lokálně, ale dnes už mají pivovary svoje závody po celém Japonsku. Je možné, že si to pivo i dodávají navzájem mezi sebou, aby snížily dopravní náklady, ale chuť se dá rozlišit a musím říci, že mají dobré pivo. Také naší zásluhou, protože v průmyslové revoluci v období Mejdži, kdy začali pivo vařit, zaučovali Japonce rakouští a němečtí sládkové. A co to bylo Rakousko-Uherský sládek? Čech! Takže když se mě ptají: „A jak vám chutná japonské pivo?“, odpovídám: „No, mně musí chutnat.“ A pak jim to vysvětlím. Nebudu přeci hanět technologii vytvořenou českýma rukama. (smích)

Růžena Krátká, 12.9.2011

Magazín ELiEN

Zdena Katayama

Metoda EFT a světový pohled na hypnózu

Marian Brzybohatý

O terorismu, hrozbě války a údělu médií

Tomáš Hoffmann

O misi v Iráku a duchovním životě vojáka

Dušan Šimek

O proměně práce a výhodách malých firem

Radkin Honzák

Opomíjení skutečných potřeb vede k depresi a únavě

…Možnost vložit html ručně…