Zdena Katayama

Do roku 1999 působila jako tlumočnice angličtiny, italštiny a ruštiny. Poté žila 6 let v Japonsku, kde studovala alternativní léčebné metody a získala certifikát mezinárodní instruktorky hypnózy a hypnoterapie. V roce 2006 založila v Čechách Institut energetické psychologie. Natočila televizní pořad Alterna a pravidelně publikuje články o alternativní medicíně. Působí také jako tlumočnice japonštiny v automobilce TPCA.

Jaké je Japonsko a proč jsme tady chudší

"Businessman z Mori clubu v Tokiu mi dal dobrou radu: Buď víš, co chceš dělat a založíš si firmu. Nebo druhá možnost je, že si otevřeš firmu a ona si najde cestu, co dělat."

Jak se stalo, že jste se rozhodla žít právě v Japonsku?

Do Japonska jsem letěla s tím, že tam moc dlouho nebudu. Měla jsem však štěstí a hned se seznámila se sympatickou Japonkou. Pozvala mne k ní a ona pak za mnou přiletěla do Evropy. Po čase jsem se k ní do Japonska vrátila a tam jsem potkala pana Katayamu…

Co Vás při příjezdu do Japonska nejvíce překvapilo?

Jak je to tam totálně šílené! Ve všech příručkách psali, že Japonci jsou velmi konzervativní, že se má vzít konzervativní oblečení. Tak jsem tam přijela konzervativní. První, co jsem uviděla, byly holky na velice vysokých botách, natupírované hlavy, dlouhé umělé řasy. Všechno růžové, zelené, žluté, barevné! Takže jsem rychle obsadila všechny obchodní domy a nakoupila si všechny tyhle barevné šílenosti, které jsem si později přivezla s sebou do Čech. Předtím jsem byla spíše elegantní, nyní chodím všude v džínách a mám na sobě bláznivé věci. Lidé už z dálky většinou poznají, že jsem to já.

Japonci prý považují za čest pracovat jako zaměstnanci pro některou z velkých a významných společností. Jak jsou na tom drobní podnikatelé?

Když už v Japonsku někdo podniká a umí to, tak se má velice dobře. Když má ale například vysokou školu a nic moc peníze, tak je to problém. Peníze je těžké sehnat a začít podnikat v Japonsku, to je hlavně o velkých penězích. Musíte mít třeba bohaté rodiče a ti vám to zaplatí. Seznámila jsem se s jedním businessmanem, který byl členem japonského Mori clubu. To je klub jednoho z nejbohatších lidí v Japonsku, pana Moriho. Postavil v centru Tokia obrovský mrakodrap: Moribuilding. Nahoře jsou prostory jen pro členy, tedy pro nejbohatší Japonce. Máte tam speciální prosklený prostor a k tomu dva číšníky, jen pro vás. To, co si vymyslíte, dostanete. Zmíněný businessman z Mori clubu v Tokyu mi dal dobrou radu: Buď víš, co chceš dělat a založíš si firmu. Nebo druhá možnost je, že si otevřeš firmu a ona si najde cestu, co dělat. Ta firma ti otevře dveře všude. Když jsi jednotlivec, tak se s tebou nikdo nebaví. Realita je ovšem taková, že když se v Japonsku oženíte nebo vdáte, pro většinu lidí, bez velkých peněz, je jednodušší mít zaměstnání. V této společnosti není žádoucí vyčnívat. Japonci nejsou zvyklí na fluktuaci. V osmnácti tam lidé vlezou do fabriky a vynesou je odtud nohama napřed. Nastoupí, za deset let postoupí o stupínek výš a tak to jde. Když je jim šedesát, tak nemusí nic umět, ale dojdou do pozice šéfa. Je tam však množství různých šéfů podšéfů a šéfů, což se jeví jako naprostá neorganizace práce. Neustále tam mají přesčasy a to do noci. Na každý … musí být tabulka a miliony lejster. Pokud byste v polovině tohoto „schodiště“ odešla z firmy, šla byste zpět na nulu. V Čechách, když jdete do jiné firmy, vezmou vás všemi deseti, protože jste expert a už něco umíte. Některé pokrokové firmy v Japonsku, nebo zahraniční firmy, už praktikují to, že hledají dobré pracovníky, mají headhunters. Ti vytipují ty dobré, které pak zaměstnají. Zaběhané japonské koncerny, včetně těch v Čechách, ovšem vypadají tak, že šéf zařve, a i kdyby to byla největší volovina, tak ji všichni odkejvou. Před časem se tu promítal film Strach a chvění. Tento film opravdu ukazuje Japonsko tak, jak je. Žádná parodie.

S Vaší otevřenou povahou, v kombinaci s evropskou mentalitou, jste asi musela působit v Japonsku odvážně, že?

Nejprve se mne báli a říkali mi „Urusaj“, což znamená hlasitý, divoký, nebo když někdo říká věci tak, jak jsou. Oni mají tendenci se všeho bát, tak také cizinců. Učila jsem tam angličtinu, zejména starší lidi a důchodce, a pro ně jsem byla jako životabudič. Říkali, že jsem pro ně byla ze začátku moc velké sousto, ale později si mne oblíbili. Prý proto, že nejsem jako oni – řeknu, jak jsou věci doopravdy, kdežto oni raději vše nějak obejdou. Tito lidé pak za mnou chodili a chtěli se mnou všechno řešit, včetně sousedských problémů. Jedna paní, když jsem řekla, že se vracím do Čech, dala výpověď v práci – to je v Japonsku naprosto nepřijatelné. Po tolika letech měla dostat velké peníze a jít do důchodu. Prodala však dům, odstěhovala se do Čech a nyní žije v Čechách!

Procestovala jste mnoho zemí, pobyla ve Vietnamu, Indonésii, Austrálii. Které místo Vás zaujalo nejvíce?

Vždy mne zajímaly především asijské země. V evropských zemích je to všude stejné, přemýšlíme stejně, máme stejný život. Fascinovaly mne například krásně barevné domečky ve Vietnamu, když už na to tam ti lidé mají. Většinou to tak ale není. Vietnamci, co jsou v Čechách, to jsou opravdu boháči. Vietnamci jsou výborní obchodníci, jsou velice pracovití a slušní. Velice dobře je tak rozeznáte od Číňanů. Kdekoli na světě jste, hned víte, která skupina jsou Číňané, ti totiž nemají moc dobrou pověst. Moje kamarádka z Vietnamu – měla vysokou školu, uměla perfektně anglicky a francouzsky a dělala na recepci hotelu, vydělala si padesát dolarů na měsíc a dělala od nevidím do nevidím. Za těch 50 dolarů si byla schopná zaplatit podnájem, uživit sebe a ještě pomáhala své rodině. Projezdila se mnou celý den, abych si mohla, levněji než pro turisty, nechat ušít aodaj. Aodaj je vietnamský kroj, který nosí holky i jako velmi krásnou a půvabnou školní uniformu a ženy pro zvláštní příležitosti. Je velice krásný, zvláště ten školní, který se nosí bílý. Na svatbu se nechává šít speciální krásně červený. Nechala jsem si ušít jeden pro sebe. Když jsem v něm pak šla po Vietnamu, tak se všichni Vietnamci zastavovali a sbíhali se ke mně - blonďatá cizinka má aodaj! Ta Vietnamka se mnou kvůli tomuto kroji zcestovala město křížem krážem a žádné peníze si za to navíc ode mne nevzala. Pozvala mne k ní do rodiny. Baráček byl taková chatrčka, ve které měla malý obývák. Nábytek vypadal jako bychom ho koupili u nás v bazaru, černá stěna co byla k vidění ještě za komunistů. Když jsem vstoupila dál, byla tam už jenom udusaná hlína, což byla kuchyň. Žádná kuchyňská linka, ale umyvadlo jakoby vydlabané v kamení. Dále byly natahané sítě, na kterých se spí. Když jsme šly na dvůr, došly jsme k místnůstce s lítacími dveřmi. Nakoukla jsem a nevěděla, co to mělo být. Byla to prý koupelna. Hledala jsem vodu, ale ta se nosila v kýblu… Na druhé straně jsem měla možnost poznat ve Vietnamu novoroční párty, kdy nás majitel hotelu pozval na Nový rok, který oni slaví jindy, než my tady. Mají velice výborné věci. Stolují však tak, že všechno co nedojí, například kosti, vyhazují na zem, pod stůl. To mne rozčilovalo, protože jsem měla ten dlouhý aodaj, který se coural mezi těmi kostmi a hranolkami na zemi…

Když jste poznala život v různých zemích Asie, existuje něco, na co hledíte jinak, než před touto zkušeností?

Vždy, když přijíždím po delší době z takové země, jako je třeba Vietnam, Kambodža nebo Malajsie někdy mi potom připadá trapné, co my tady řešíme. Obyčejní lidé třeba jako já, tam nemají auta, nemají televizi, ale usmívají se a jsou v pohodě. Život opravdu žijí. V Čechách si ovšem lidé stále stěžují, že nemají peníze, ale přitom ani neřeknou, na co konkrétního by je potřebovali. Přitom, na co my si můžeme stěžovat? Všichni máme oblečení, většina má televizi, mobil a nikdo neřekne: Mám se skvěle! Pak mi připadá, že my tady jsme vlastně chudší, protože jsme obětí toho, co si všechno musíme nakoupit. Stále něco potřebujeme, i když to vůbec nepotřebujeme. Řešíme jen, co si kdo koupil nebo nekoupil…To nás velice ochuzuje, méně držíme spolu, protože na to pak nemáme čas.

Růžena Krátká, 29.9.2007

Magazín ELiEN

Milan Hubáček

O japonské disciplíně, působení CBP a možnostech podnikání v Japonsku

Zornitza Petrova Markantová

O příběhu vepsaném v našem těle, léčbě vodíkem a změně myšlení.

Pavel Hovorka

Hovorka catering slaví už 25 let - vše začalo prodaným autem Škoda Favorit

Pavel Hlaváček

Mistrovská kytara a citová chemie kytaristy

Patrik Španěl

Úsilí vědců zbavuje člověka utrpení

…Možnost vložit html ručně…