"Tam, kde končí lidská naděje a lidské schopnosti, máte možnost objevit naději, která je ještě větší. Má ji každý člověk."
Jak prožíváte jako duchovní přípravy na velikonoce v současné pozici, mimo jiné jako generální sekretář České biskupské konference? Jak se liší od dob, kdy jste působil jako první hlavní kaplan Armády ČR?
Nestal jsem se knězem proto, abych se staral o nějaké struktury, ale o konkrétní lidi mi bylo dopřáno starat se jen velmi krátce. Protože od vstupu do armády jsem začal sloužit jako ten, kdo má na starosti právě ony struktury. To mne provází celou dobou mého kněžství. Vnímám nyní všechny duchovní impulzy, třeba Velikonoce, jako nesmírně důležité právě proto, aby moje kněžská identita nevyschla, abych za tím vším viděl, proč jsem se stal knězem a také fakt, že chci sloužit konkrétnímu člověku. Moje zkušenost je taková, že jestli se to má aspoň trochu podařit, musím se intenzivněji vracet k pramenům. Příběh Ježíšovy smrti, jeho vydanosti a nasazení pro člověka, které je vlastní velikonočnímu dramatu, je něčím, co toto vědomí podporuje. Pro mne je příprava na Velikonoce oživení osobní angažovanosti Krista pro nás.
Lidé běžně prožívají velikonoce jako svátky jara. Jak byste jednoduše přiblížil duchovní podstatu velikonočních svátků, aby byla přitažlivá pro dnešního člověka?
Zásadní je nechat se pozvat do Kristova příběhu, do pašijí, které vypráví velmi poutavý a dramatický příběh Boha - Člověka –Ježíše, který pro svoji myšlenku, pro svoji lásku k druhým lidem riskuje všechno a po té lidské stránce prohrává. V tomto dramatu se otevírá otázka, nakolik je to konečná prohra nebo naděje, že tady existuje ještě další rozměr. Myslím si, že lidé ať jsou nebo nejsou věřící, když si tento příběh přečtou a nechají se do něj vtáhnout - třeba skrze úžasná literární a hudební díla - Pašije, Stabat Mater – vidí, že to může být pozvání úplně pro každého. Tento příběh se dá také spojit s pojetím jara. Jaro je znamením naděje, která znovu vzklíčí tam, kde jsme to po celou dobu vůbec nečekali.
Před lety jste působil jako hlavní kaplan Armády ČR. Co Vám tato zkušenost dala, čím Vás obohatila?
To, že jsem mohl 12 let fungovat v armádě, pro mne znamená strašně moc jak v rovině lidské, tak v té duchovní. Naučil jsem se respektovat lidské hledání v mnohem širším kontextu, než jsem byl do té doby zvyklý. Potkal jsem se s lidmi, kteří poctivě hledali dobro a pravdu, a to úplně jiným způsobem, než jsem to před tím zažil já. Navíc jsem si doslova sáhl na zlo. Realita zla je pro mě něčím, co opravdu boří lidské naděje, vzájemnost a schopnost milovat. Začal jsem ho vnímat mnohem intenzivněji v životě společnosti i v životě konkrétních lidí. Je s tím spojená otázka, jakým způsobem je mu možné čelit. Služba v armádě mne vedla k obrovské kreativitě, protože jsem vstoupil do úplně nového prostředí, musel jsem také hledat nové cesty, jak žít jako kněz.
Jaké jste měl zkušenosti s vedením kaplanů?
Zjistil jsem, že je strašně důležité mít vnitřní odvahu a sílu vnímat, co je nutné pro dobro celku. A že řešením problémů, může být i volba mezi dvěma zly. Člověk se musí rozhodnout pro to menší. Je to jedna z manažerských dovedností, která je v životě velmi důležitá. Když se ji člověk nenaučí, je vláčen soucitem a snahou udělat vždy dobré rozhodnutí, ale ono to vždycky nejde. V armádě je to ještě zřetelnější než v civilním prostředí.
Jak jste se jako duchovní v řadách armády vyrovnal s existencí války a zabíjením nevinných lidí?
Konfrontace se zlem byla pro mne něco nového. Dříve jsem si myslel, že zlo je, když se dva lidi nedohodnou nebo když jeden z nich zrovna nemá náladu na toho druhého, takové „soft“ v pojetí zla. V okamžiku, kdy se zlo dramaticky, úplně a přímo vysmívá dobrým snahám, což je ve válce na denním pořádku, vystoupí člověku víc před oči. Věřím v Boha, který přišel do tohoto světa, kde je zlo reálnou skutečností, aby se s ním střetl. O Velikonocích si budeme připomínat, jak dramatický tento střet byl. Nicméně je to střet, který prožíváme i dneska. Znovu jsem četl evangelia a zjišťoval jsem, že tam opravdu teče krev, že není jen plné milých slov, ale je popisem dramatu nenávisti, které se střetne s dobrem.
V současnosti je hodně populární zaměřovat člověka na svůj osobní rozvoj pomocí nejrůznějších metod, směřující k naplnění především vlastních cílů.. Jak by měl takový osobní růst člověka vypadat, aby byl v souladu s křesťanskými hodnotami?
Je dobře, když na sobě člověk intenzivně pracuje. Není pravda, že lidé věřící se vyhýbají zdokonalení skrze výcviky a tréninky. Člověku bylo dáno, aby poctivě obhospodařoval svoje hřivny a lidské schopnosti. Z křesťanského pohledu je důležité, aby všechny dovednosti, které člověk získává, nebyly pouhou manipulací a divadlem. Mají podporovat to, co je pravdivé, co respektuje pravdivost a obdarování toho, s kým jsme v obchodním styku. Hranici křesťanské etiky vidím tam, kde podpora a zdokonalení lidských možností začíná přerůstat takovým způsobem, že využívá neférově druhého a manipuluje s ním. Prošel jsem velkým množstvím různých výcviků, a myslím si, že jsou chvíle, kdy člověk může nepozorovaně tuto hranici v sobě překročit. Pokud je cílem vlastní úspěch, může zničit všechno ostatní, i důstojnost druhého člověka či skutečnou pravdu.
Jak trénovat poznání této hranice?
Na chvíli se zastavit, ztišit a ptát se, jestli jsem nezaměnil cíle a prostředek, jestli hodnoty na kterých stojím, jsou spojeny s pravdivostí, férovostí, jestli tyto hodnoty neutrpěly proto, že mým cílem je mít navrch nad člověkem, se kterým se obchodně potkávám, koho mám přesvědčit o tom, že ten můj výrobek je ten nejlepší.
Jaké vzdělávací metody už byste nedoporučil - hraničící například s ezoterikou nebo magií?
Absolvoval jsem jedno setkání manažerského typu, kde jsem měl také příspěvek. Bylo pro mne překvapením, jak velké množství vysokých manažerů mluvilo o různých formách jednání, které už s racionalitou neměly vůbec nic společného. V křesťanství je to jednoduché: jsme přesvědčeni, že tento svět byl stvořen tak, že rozum je jedním ze zásadních kritérií určování, co je správné a co není. V okamžiku, kdy se dostaneme k používání metod, kde není racionálně vysvětlitelné, proč fungují, tak jak fungují, existují dvě varianty: buď je to jenom manipulace s těmi, kterým říkám, že by to fungovat mělo anebo jsou ve hře jiné síly, se kterými já už nechci mít nic společného. Tady vidím hranici.
Jak se díváte na metody s využitím změněného vědomí, hypnózy, apod.?
Pokud mluvíme o relaxačním dýchání, práci s fantazií, a například imaginací, tak to jsou věci přirozené. V okamžiku, kdy se dostáváme do rovin, které nemají charakter přirozenosti, např. hypnóza, může se jednat o manipulaci. Pro mě jsou dvě hranice – jednou je manipulace a druhou je iracionalita metod. Křesťané za dvě tisíciletí svých dějin vědí, že jestliže Bůh chce člověku nabídnout vyšší poznání, nedělá to se změněným vědomím, ale intenzitou vztahu s Ním. Lze to přirovnat k partnerskému vztahu, kde také hlouběji poznávám sám sebe a toho druhého. Když pracuji se změněným vědomím, mohu používat nečestné a i nebezpečné cesty. Sám jsem si prošel různými věcmi a mám zkušenost, že za určitou hranicí už můžeme vnímat až působení zlého. Prostupná brána může být dokonce přes určité formy esoteriky, kde už to není jen o egoismu, ale jedná se přímo o zneužívání člověka.
Vzhledem k tomu, že nyní máte jako duchovní na starosti i hmotné věci církve, co si myslíte o tom, že někteří lidé odmítají, že by církev mohla sama hospodařit s majetkem, který se jí bude vracet? …Majetek podle nich nepatří do rukou církve, ale někam, kde bude lépe sloužit, obzvláště v době krize…
Když jsem vstoupil jako první duchovní po padesáti letech do Armády České republiky, která byla ještě významně spojena s komunistickou minulostí, začínal jsem na bodě mínus deset. Odbourat předsudky bylo možné jedině díky osobnímu kontaktu s ostatními. My si musíme poctivě říci, že na bodě mínus deset ve vztahu k tomu, co je smyslem služby církve, nebyla jenom armáda, ale celá společnost. Jsem přesvědčený, že jediná cesta je trpělivé vysvětlování. V okamžiku, kdy se církev dostane z pozice abnormality, kdy slouží lidem, ale nemá vnitřní zodpovědnost ani zdroje to dělat z majetkové základny, která je pro jakoukoli činnost nutná. Teprve potom bude šance ukázat, že církev s majetky hospodařit umí, tak jako to uměla po celá tisíciletí a že základním směřováním tohoto majetku je pomoci druhým lidem a směrovat lidi k tomu, aby jejich život měl smysl a nebyli v těžkých situacích.
Jakou pozitivní roli by měli, či mohli, podle Vás hrát podnikatelé ve společnosti? Jak pohlížíte na podnikání
Vnímám podnikatele jako ty, kteří vytvářejí prostor pro mnoho dalších, pro tisíce a desetitisíce lidí, kteří díky jejich odvaze jít do rizika mohou najít obživu a mohou pracovat. Pro mě je důležité, aby tato rovina odpovědnosti za lidský potenciál, který tu podnikatelé mají, byla vyvážena také jejich významnou pozicí ve společnosti. Podnikatelé by však při tom neměli přestat vnímat hodnoty.
Máte nějaký velikonoční vzkaz pro podnikatele?
Tam, kde končí lidská naděje, lidské schopnosti, máte možnost objevit naději, která je ještě větší. Má ji každý člověk.