"Když dítě chodí nerado do školy, tak je nějaký problém, protože škola je nabídkou toho, co by dítě mělo přirozeně chtít."
Jan Vyhnálek se v současnosti zabývá využitím metody psychologa, pedagoga a profesora dr. Reuvena Feuersteina, který pracoval na možnostech rozvoje zablokovaného lidského potenciálu jak u dospělých, tak i u dětí.
„Myslím, že v tuto chvíli metoda nemá sobě rovnou. Ve Feuerstainovi se spojilo přirozené nadání - už v 11-ti letech se mu podařilo naučit mluvit, a později číst, chlapce, který byl považován za neschopného jakéhokoli vzdělání a většího vývoje. Jako psycholog byl Feuerstein přímým žákem a pokračovatelem jednoho z největších psychologů 20. stol. Jeana Piageta, v jehož laboratoři působil. Podle některých autorů bude právě Feuerstein jeden z nejvýznamnějších pedagogů, podobně jako Piaget v psychologii. Postupně totiž propracoval metodu, jak rozvíjet rozumový potenciál, jak budovat a vytvářet rozumové schopnosti. To, co Piaget zkoumal teoreticky, on začal aplikovat prakticky. Inteligence podle Feuersteina není něčím vrozeným, ale je to výsledek především učení v průběhu života. Když se setkáme s člověkem, který je schopen využít jakoukoli situaci ke zvýšení svého potenciálu a zároveň ji řešit nejefektivnějším způsobem, není to dáno na prvním místě genetickým základem, ale jde o výsledek toho, v jakém prostředí a jaké rodině vyrůstal. Feuerstein se začal zabývat tím, co jsou klíčové momenty, které jdou napříč kulturami a jsou nezbytné pro to, aby se dítě kognitivně dobře rozvíjelo. Vytvořil dvanáct kritérií, která určovala, co by měla práce dospělého s dítětem obsahovat. Vytvořil precizní metodiku, jak rozvíjet jednotlivé vlastnosti. Metoda se dá aplikovat na práci jak s dětmi, tak i seniory, kteří začínají mít problém v důsledku nastupující demence, pro udržení kognitivních funkcí.“
Metodu využívá Jan Vyhnálek jak ve své terapeutické praxi, tak ji využívá ve svých programech pro pedagogy:
„Jedná se o programy dvojího typu. Jeden z těch typů je psychodidaktika. To je práce na tom, aby učitel ve své pedagogické činnosti nejen předával informace, ale aby rozvíjel rozumové schopnosti dětí. Někdy se ovšem didaktika chápe úzce, jako didaktika určitého předmětu. Je zaměřena více na předmět, než na dítě. Snažím se pracovat s návyky učitelů – někdy je návyk ku prospěchu a někdy je svazující. Práce učitele je svoji povahou flexibilní – musí obsáhnut práci s dětmi, které jsou hodně dobré, někdy dokonce vědí v určité oblasti víc než učitel, na druhou stranu se musí přizpůsobit dětem, které potřebují hodně pomoci v jejich rozvoji.“
Další oblastí je podle psychologa Jana Vyhnálka pedagogická komunikace a práce s dětmi, které mají vážnější problémy:
„To je většinou zakázka škol, když se potýkají s hodně problémovým dítětem. Pracovat úspěšně pedagogicky s dítětem, které má velké problémy, vyžaduje dlouhodobou práci a vytvoření komunikačních návyků. Co se týče mé práce, zázraky dělám, ale jsou tvrdě vydřené,“ vypráví psycholog a popisuje příběhy, které dokládají možnosti již uvedené metody, která byla vyvinuta v Izraelském institutu ICELP právě pod vedením prof. Feuersteina: „Na jedné z konferencí, kde byl prezentovaný Feuersteinův program, prezentovala dívka s Dawnovým syndromem, která tam měla svoji přednášku. Hovořila o svém životě, o svých vysokoškolských studiích – to je ukázka zázraku. Ten ale vychází z důsledné a dlouhodobé práce. Cílem takového programu je, aby byl člověk samostatný a autonomní, schopný žít svůj život. Toto se týká ale i práce s normálními nebo mimořádně nadanými dětmi, nebo těch, které třeba „jen“ zlobí.“ Jan Vyhnálek přidává další příklady ze své praxe: „Důležitou oblastí je rozvoj rozumových schopností dětí a podpory dětí, které selhávají ve škole. Ne proto, že by byly hloupé, jak k nim mnohdy přistupují rodiče či učitelé, ale proto, že něco špatně pochopily ve smyslu jak přistupovat k problémům. Někdy se naopak dobře naučily nějakou strategii, která se pro ně stala pastí a vězením a nedovolila jim, aby se dále rozvíjely ve smyslu úspěšného učení. Relativně vysoké procento dětí je například neúspěšných ve školní docházce, řekl bych neprávem. Mnohdy se s tím počítá, že spousta dětí projde školou jako něčím stresujícím. Když ale dítě nerado chodí do školy, tak je nějaký problém, protože škola je nabídkou toho, co by dítě mělo přirozeně chtít. To je vidět u dětí, které jdou do první třídy. Většinou se těší. Pak se ale u velké části stane, že do druhých a třetích tříd už nechodí s takovým nadšením. Je to proto, že narazily na nějaké úskalí, které je v našem chápání nepřekonatelným. Myslíme si, že se s tím dítě narodilo, ale ukazuje se, že to tak není. Příkladem je jedna holčička z náhradní rodičovské péče, která se ještě před vstupem do školy naučila, že musí dávat jenom správné výsledky a správné odpovědi. Když si nebyla jistá, že je výsledek 100% správný, tak tu odpověď nedávala. Zadané příklady uměla spočítat, ale protože si nebyla jistá, nedávala to najevo. Na výsledek bylo třeba počkat třeba 3 minuty. Všechny tyto výsledky ale byly 100% správně. Ukázalo se, že problém není rozumový, ale vychází z velmi zafixované zkušenosti holčičky. Ve chvíli, kdy si byla jistá, tak se z pomalého dítěte stala velmi bystrá a byla rychlá v odpovědích. Ve 13-ti letech jsme začali rekonstruovat vývoj a myšlení. Teprve když se toto podařilo prolomit, otevřela se cesta pro plnohodnotný rozvoj i v dalších oblastech, i když do té doby byla diagnostikovaná jako dítě s mentální poruchou.“
Oblastí, které jako psycholog Jan řeší, je ale daleko více:
„Specifickou oblastí je oblast náhradní rodičovské péče. To znamená pracovat se zraněními. Když se dítě dostane do náhradní rodičovské péče, tak je to proto, že o rodiče přišlo nebo rodiče nefungují, vážně nezvládají výchovu“, vysvětluje a vrací se k přínosu výše zmíněné metody, pomocí níž lze rozvíjet také dospělé: „Věkovou hranici metoda nemá. Nedávno jsem pracoval s paní středního věku, která se potřebovala vyznat v problémech, na které naráží. Byla velmi bystrá a inteligentní, ale určité návyky, které získala, ji zamezovaly v rozvoji. Pro tuto situaci je typické, že člověk mívá intuitivní představu, že má na víc. Přitom mu okolí jasně dává najevo – ne to jsou tvé hranice. Člověk si na to zvykne, ale celý život se s tím pere. Je zajímavá práce toto odhalit a ukázat, někdy se to týká lidí mimořádně nadaných. Mnoho se nemluví o tom, že mimořádně nadané děti totiž bývají ve škole, a někdy i v životě, mimořádně neúspěšné. Je to běžnější situace, než bychom si mysleli. Někdy to souvisí s nějakou nevýhodou v dětství, když má dítě nějakou překážku, která mu neumožňuje hladký vývoj. Musí se s ní nějak poprat a někdy to vede k tomu, že rozvine schopnosti, které by jinak nerozvinulo. Potom z něj roste člověk, který má velký potenciál, v něčem je velmi rozvinutý, ale ten vývoj je nevyvážený a disharmonický. Proto naráží a nedokáže se projevit, přestože v něm ona dovednost je.“