"Počítat se všemi riziky, a pokud se mi něco nepodaří, tak nesvěsit hlavu a jít dál."
Jak vzpomínáte na své začátky podnikání?
Po revoluční době byla doba zvláštní. Člověk se snažil v první řadě sehnat spoustu informací a zaměřit se na obor, který by ho zajímal. Dále zjišťoval, jak začít podnikat. Do reálného života jsme se dostali během krátkého zlomu. Lidé se museli všechno doučit, spoustu věcí, které neuměli. Bylo potřeba se ve všem novém začít orientovat. V podnikání se nelze spoléhat na pomoc druhého, proto každý musí mít široký záběr informací.
Jaké musí mít člověk dovednosti, když chce podnikat?
Musí si věřit, musí být dravější, neklesat na mysli, zvláště když se něco nepodaří, tak se z chyby poučit a jít dál. Pokud se nepoučí z chyb, tak je to špatné, nikdy nedosáhne úspěchu. Chyb se nesmí bát, naopak, chyba ho musí posílit. Spousta lidí při prvním neúspěchu skládá zbraně, to je největší neštěstí a škoda. Je dále potřeba podpora rodiny, protože ty začátky jsou vždycky těžké, ať už je potřeba sehnat peníze, zastavit nemovitost, atd. Vše se zdá velice jednoduché, banky vám povídají, že vám půjčí – nepůjčí. Pouze tehdy, když na tom samy vydělají. Také tlak okolí je obrovský, je potřeba vytrvalost a houževnatost. Člověk musí být univerzální, nestačí, snažit se věc prosadit jednou cestou, musí hledat alternativy, když se první cesta nepodaří. Nesmí odradit první neúspěch, musí dále bojovat a zkoušet to jinak. Spousta lidí dneska začíná s všemocným multilevelem. Multilevel-marketinkem se snaží se prodat, ale neuspěje. Řekne potom: Nikdo produkt nechce. Ne. Produkt je dobrý, ale byla třeba zvolená špatná strategie nebo špatný člověk, tj. byl špatně zaškolen, špatně poučen, jak má produkt nabídnut. To mohou být první neúspěchy podnikatele, potom se začne bát. Musí být optimista. Dneska jsem neprodal, tak prodám zítra. Pokud se člověk lekne - to jsme vymysleli něco špatného, když to nikdo nechce - tak ať raději nepodniká. Ztráta času, ztráta iluzí, ztráta finančních prostředků. Když se ptal redaktor pana Pohlreicha, co by doporučil potencionálnímu zájemci o otevření kavárny, v jakém interiéru a jak ji otevřít, řekl, že ví o příjemnějším způsobu, jak přijít o peníze. Samozřejmě. Dnes vidíte spousty nápadů, je třeba překročit hranici republiky a jít do globálního byznysu. Nejhorší je, když se snaží člověk kopírovat. Každý by měl být svůj a do podnikání promítnout svoji osobnost, aby se od konkurence odlišil. Je v tom jeho jméno, on to dělá, ne že to okopíroval někde a snažil se něco napodobit.
Co pokládáte za svůj největší podnikatelský, případně životní úspěch?
V loňském roce se nám podařilo dokončit projekt z Evropské unie, kolem 5 mil. Kč jsme investovali do vybavení odborných učeben v naší škole. Byl to pro mne první projekt takového rozsahu, tedy obrovská výzva. Šel jsem do toho a nyní si říkám - stálo to za to. Dělal jsem si průzkum mezi studenty. Velice pozitivně vnímají, že zakoupená technologie je na nejšpičkovější úrovni, že se mohou seznámit s tím, co na spoustě pracovištích nemají - například objednání jídla přes počítač přímo u stolu hosta, bezdrátově. Je to vrchol, high technologie, která se dnes do restaurací dostává teprve pozvolna. Mají ji například některé pětihvězdičkové hotely. Náš student, když se dostane do reálného života, je schopen nabídnout práci s těmito novými technologiemi a my máme pozitivní odezvy, že to majitelé vítají.
Jak se díváte jako profesionál na současné pořady o vaření?
Přiznám se, dívám se na tyto pořady. Když běželo Ano, šéfe!, tam mne zaujaly marketingové myšlenky. Z hlediska marketingu to má pan Pohlreich v hlavě srovnané a i to, co by ty restaurace měly produkovat. V některých momentech se však zdá být mimo, protože v Praze se dělá jiný byznys než na vesnicích. To co on by nedělal, ten majitel má odzkoušené, tzv. top favorita – výrobek, který se prodává a on by mu ho vyřadil. To nelze, vždycky se učí: nech tam to co jde, to co ukáže pokladna, kde jsme na tom nejlépe s prodejem. Jestliže toho prodám denně stovku, určitě to tam nechám. Zkušenosti z Austrálie má výborné. Otázka je, zda jsou na to naši gastronomové, hoteliéři a restauratéři připraveni. Spousta z nich tomu nerozumí, spousta z nich to nechává na šéfkuchařích a to je největší problém. Když si myslí majitelka, že je to věc kuchaře, tak to je na omylu. Pokud bych se nešel podívat do kuchyně, i když tam mám odborníky a lidi proškolené, a neřekl tam, kdy mají nepořádek a co se musí z hlediska hygieny, např. křížení cest apod. odstranit, tak tam bude nepořádek. Pokud tomu majitel nerozumí, ať jde raději dělat něco jiného než gastronomii. Také jsou lidé, kteří nejsou z oboru a mají velice úspěšné restaurace, to však musí mít manažera, který té restauraci rozumí, ten mu personál koučuje. Někde na vesnicích nejsou podniky tak velké, aby měli na směnu deset lidí, musí se zapřáhnout sám majitel. Dále se dívám na pořad S Italem v kuchyni. To mě připadá jako velice dobré, protože je to zároveň kuchařka, jsou tam i návody. Když se oprostím od některých negativních věcí, které v těch některých pořadech jsou, tak je vnímám velice pozitivně. Jestli pan Babica, když nemá tyto houby tam dá jiné houby a když nemá houby, tak tam nedá nic, je to OK, stejně to vaří pro ženy v domácnosti, které nechtějí vařit podle nějakých receptur. Ano, pan Babica poradí a ony uvaří… Každý ten pořad má své obecenstvo, své diváky a ono je jim to jedno, jak se uvaří jídlo. Pan Pohlreich má proti tomu špičkovou gastronomii. Pozitivně vnímám, že došlo řekněme k obrození profese jako takové. Kdysi tato profese nebyla vůbec uznávaná, když se podíváme na učňovské obory na jiných školách, tak kuchaři nebyli v kurzu, tyto obory nebyly vyhledávané žáky devátých ročníků. Dneska už i jméno kuchaře má prestiž a když je šikovný, tak si může vydělat slušné peníze. Samozřejmě jsou k tomu potřeba jazyky, je k tomu potřeba další vzdělání a to neustále. Z tohoto hlediska smekám a jsem rád, že gastronomie doznala obrození. Lidé jsou kultivovanější a vzdělanější, vědí, co si mají v restauracích dát, znají vína. Je to posun v gastronomii a to je vynikající.
Co Vám podnikání dalo a co Vám vzalo?
Jelikož jsem zrozen ve znamení lva, tak mi dalo uspokojení vlastních ambicí. Nedá se říci, že by mi něco vzalo, protože potom bych to nedělal. Více věcí mi podnikání dalo, hodně mne obohatilo. Samozřejmě v prvopočátcích, kdy jsem začínal, tak jsem spával s mobilním telefonem a poznámkovým blokem u postele a byl jsem na telefonu neustále. Když se však člověk podnikat naučí, tak řekněme – po páté, šesté hodině se telefony nezvedají, tím si člověk hájí své soukromí a užívá život. Také mi podnikání dalo schopnost své děti naučit jít také touto cestou. To znamená zaměstnávat lidi, místo aby šli na pracovní úřad a žádali příspěvek od státu. Takže i ta výchova v rodině se posunula jinam, než kdyby člověk nepodnikal. Můj syn nyní úspěšně podniká, pochopil, že není třeba nastavovat ruku, spíš naopak. Učit se dávat a pomáhat ostatním, kteří to nedokážou.
Kde čerpáte sílu a energii, co Vás dobíjí?
Těch věcí, co mě dobíjí, je víc. V první řadě je to spojeno s naší profesí, jsem milovníkem dobrého vína. Vše nepoznané z této oblasti je mi zcela blízké, nacházím v tom inspiraci. Rád také pleji zahrádku před domem – dobíjí mne zahrádka a všechny věci kolem, fyzická práce u zahrádky pomůže vyčistit psychiku.
Jak vidíte budoucnost podnikání v Čechách?
…to je krásné, to zní skoro jako Konec vodníků v Čechách! …(smích) Myslím si, že každá činnost, která je vedená řádně, správně, si to své místo na slunci najde. Pak nemůže být soumrak, spíše naopak, budou přicházet noví a noví podnikatelé, s novými nápady. To nemůže zaniknout. Pak je otázka podmínek. Díky tomu, že nátura Čechů je taková jaká je - v podstatě i v těch špatných podmínkách se dokážeme postavit. Nemůže tedy dojít k zániku, ten střední stav tu musí být, bez středního stavu není žádná ekonomika. Takže pokud se chvíli stojí, opět se to rozhoupe a pohyb půjde opět nahoru. Ne všem se však podaří v byznysu uspět. Po revoluci jsme všichni začali pročítat marketingové knihy ze života těch, kteří již něco dokázali a tam jsem se dozvěděl, že největší boháči vždycky předtím spadli až na dno a byli schopní povstat. To by mohlo být mottem každého podnikatele, počítat se všemi riziky, a pokud se mi něco nepodaří, tak nesvěsit hlavu a jít dál. Někdy se člověk může dostat do nějaké deziluze, že to nemá cenu, jestli ta vložená energie má odezvu. Já jsem vděčný za každého studenta, který absolvuje naší školu a je úspěšný v životě. Není potřeba házet flintu do žita, je třeba začít znovu. Spousty lidí to ale nedokáže, raději ukončí podnikání například pro zdravotní důvody a už ho nerozjedou, protože nemají sílu. Nemají potom ani finanční sílu a musí si shánět zaměstnání. Aktivita je v podnikání nesmírně důležitá. Pokud chci být úspěšný, musím být neustále před konkurencí, neustále vymýšlet něco nového a úspěch se dostaví. Spousta lidí rozjede jakýsi byznys, obchod a někde ustrne, za čas dojde ke zlomu a ke konci. To je vidět i v našich podmínkách, v gastronomii. Někdo rozjede pěknou restauraci a když se přijdete podívat za pět let, zjistíte, že ta restaurace měla být již dávno opravená, předělaný interiér a nic se nestalo. Tam je ten hybný motor. Začátky jsou krásné, vše je luxusní na podívání, ale po čase však začne úroveň klesat, protože tam není důslednost a v restauracích možná není ani přítomnost majitele.
Jak by měla podle Vás vypadat rodinná firma?
Je vždy otázka, jak ušít tu danou rodinnou firmu na daný typ podnikání. Ve Švýcarsku je zcela běžné, že hotely do devíti zaměstnanců jsou z 90%. Devět zaměstnanců je rodina. V Rakousku už to tak pravda není, dneska tam mládež nechce pracovat. Pracují prarodiče, nechtějí pracovat děti, natož vnoučata. Rodinnou firmu pojímám jinak – spíše jméno rodiny, která rodinnou firmu vede. Z hlediska personálního je to složitá věc, ne každý kdo zde pracuje, musí být rodina, ne každý musí být na stejné frekvenci – třeba si nerozumí syn s otcem – syn přinese nové myšlenky, novou hybnou sílu a táta to nechce pustit, protože jak to dělá, je osvědčené. Může se narazit na generační problémy. Není problém, když táta firmu přenechá synovi, bál bych se ale mít v jednom okamžiku stejný systém řízení, abych do něho zapojil celou rodinu. Vzniká tam pak veliká oblast kompromisů a tam kde jsou kompromisy, je otázka, zda se zde obchod bude dělat dobře. Pro klid v rodině se vždy couvne, aby se její členové nerozhádali. Když je ve firmě však někdo jiný, tak mu to můžete nařídit. Těžko se příbuznému říká, že se chová neuctivě k personálu, že je arogantní a personál ho nemůže snést. Majitel ho stejně nevyhodí. Na druhou stranu, více se zde může uplatnit lidský přístup než ve velkých firmách, kde se drží striktně předpisů. Mě se kdysi hodně stávalo, že zákazníci, kteří nejvíce křičeli a reklamovali cokoli, byli nakonec nejlepší zákazníci. Měli pocit, že jsem udělal nadstandardní službu, když jsem jejich reklamaci, problém, vyřešil. Kdykoli přišli později do hotelu, přestali si stěžovat a byli maximálně spokojení. Přístup předpisů je jedna věc, ale použít to lidské, ve velkých firmách často zadrhává.
Vzkaz pro začínající podnikatele:
Řádně si promyslet co a v jakém oboru budu podnikat, najít si v tom segmentu ten nejlepší záběr a nebát se. To potěšení a uspokojení potom stojí za to. Můj osobní slogan, jako odpověď na otázku, jak se máš, zní: Lepší už to nemůže být! Možná tím někoho naštvu, ale možná narazím na někoho podobného. Nemám rád slovo „problém“. Vždycky je potřeba do sebe načerpat optimismus, aby se člověk nebál jít dopředu. Jak zaváháte, tak je to špatný. Člověk si musí pořád věřit – sebedůvěru vám nikdo nedá, tu si člověk musí najít sám v sobě.