Miroslav Petráň

Začneme aktuálně. Jako poslanec PČR jste nyní před volbami do zastupitelstva kraje spojil své jméno se Stranou soukromníků ČR. Co bylo hlavní motivací spojit se nyní právě s touto stranou?

Původně jsem už vůbec nechtěl nikam kandidovat. Pak mne ale žádaly Věci veřejné a já jsem považoval za férové je podpořit, když jsem momentálně s nimi v boji. Už tehdy byli domluveni se SsČR a když se rozpadli, považoval jsem za fér dodržet svůj slib této malé straně. Je složena z příslušníků střední třídy a to jsem já také. Na tyto lidi dopadají všechny politické chyby nejtvrději a přesto jsou to oni, kteří nadále táhnou tuto zemi. Považuji za velmi zdařilé jejich heslo "Volme konečně sami sebe".

Jste známý pardubický politik a architekt. Která role je Vám bližší?

Samozřejmě architekt, to je úplně jednoznačné. Přestože jsem 23 let politik a teď jsem už skoro dva roky v parlamentu, tak pro mě je to jasné, jsem architekt a taky náhodou politik.

Nabízí se tu otázka, jakou náhodou?

Dobře. Uvědomuji si, že jsem už asi poslední veterán roku 1989, byl jsem v Občanském fóru od listopadu 1989. To je náhoda, protože jsem v té době chodil do divadla a právě v divadle to všechno začalo. Tehdy jsem si volal s mojí ženou a řekl jsem jí, že teď tak 14 dní nebudu moc chodit domů, protože disidenti jsou sice bezvadný, ale neumí napsat ani zápis, tak jim musím pomoci. Dodnes mi žena říká: „Těch 23 let, to je těch Tvých 14 dní?“. Můj dědeček byl starostou Sokola, táta dělal také veřejně prospěnou činnost, takže je tam něco dané geny. Vždycky jsem považoval veřejnou práci za něco, co obohacuje jak druhé, tak i mě. Tedy řekl jsem obohacuje, aby si to někdo nevyložil jinak - myslím obohacuje v měřítku jiném, než hmotném, spíše duchovně. V parlamentu jsem mohl být kooptován již v roce 1989. V té době jsem to odmítl a udělal jsem dobře.

V čem to je lepší, že jste poslanec až nyní?

Potkávám v parlamentu lidi, kteří tam jsou prakticky od začátku a je mi moc líto třeba Bendy nebo Vidíma, což byli študáci, kteří revoluci dělali, že si vůbec nečuchli k tomu, co je normální život. Jsou v parlamentu přes dvacet let a pochybuji, že vůbec vědí, že venku kvetou kytky. Je to jejich smůla, přitom oba jsou podle mne čestní a myslí to dobře. Je otázka, zda politik parlamentu by tam měl být déle než dvě volební období. Myslím, že jen velmi výjimečně. Při tom prvním období si jen člověk zvyká, co se kde děje. Domnívám se, že kdyby fungoval můj malý atelier tak, jak funguje parlament, už dávno bych zbankrotoval. Pro mne jako pro technika je řada věcí nepochopitelných a nejsem schopen se s tím smířit - například nedávná krize ve Věcech veřejných. To pro mne téměř znamenalo, že je nejlépe z politiky odejít, což by si ale určitě nepřáli lidi, kteří mne volili, odejít z klubu by bylo klamání voličů a to si nemůžu dovolit. Podle mne v naší zemi demokratická pravidla moc neplatí. My jsme si sice vybojovali svobodu v roce 1989, ale do demokracie je tu hodně daleko, určitě ještě deset let…

Co pokládáte za Váš největší úspěch v politice?

Po 17 let jsem byl v Pardubicích radní. Pokud bych vnímal, co byl můj úspěch, tak 12-14let jsem tvořil koncepci města a protože jsem s ní skončil v roce 2004, do té doby Pardubice, i podle objektivních ukazatelů, byly brány jako za jedno z nejúspěšnějších statutárních měst. Podařilo se mi v roce 1992 vybojovat pardubické závodiště pro město. Byl jsem tam angažovaný 20 let a za tu dobu se podařilo zlepšit pověst Velké pardubické, která byla v cizině považována za obskurní dostih. Dneska je zařazená jednoznačně mezi nejdůležitější dostihy v Evropě. Zároveň se mi podařilo vytvořit evropskou soutěž cross country steeplechase Crystal Cup, jejíž je Velká pardubická součástí, já jsem viceprezidentem. Jak to ale bývá, doma není nikdo prorokem, takže tady jsem skončil, ale mezi dostihovými odborníky z ostatních zemí jsem brán jinak než tady a to mě těší.

Co považujete za Váš největší úspěch v architektuře?

Architektura je krásné povolání a i když se tam nevydělá tak jako na obchodu, dají se vydělat slušné peníze. Nepotřeboval jsem vydělávat peníze nikde jinde. Za těch 23 let jsem dělal 10-20 novostaveb za 10 miliónů a více, 20 rekonstrukcí tohoto rozsahu, 50 nových rodinných domů a 50 rekonstrukcí srovnatelných s rodinnými domy a bezpočet interiérů. Pokud jsem na něco opravdu hrdý, tak je to rekonstrukce zimního stadionu v moderní multifunkční arénu, podle mého návrhu se stavěla také malá hokejová hala propojená s arénou, dále sportovní hala pro obě gymnázia, která je koncepčně vzata z toho, co stojí vedle zimního stadionu, areál závodiště, bytový dům na Palachově ulici, továrna NEDCON u Černé za Bory, areál firmy RETIA. Architekt je spokojený se svým životem, pokud má za sebou realizace. Ty za sebou mám a odezvy jsou perfektní. Sporná je v současnosti pouze pasáž – to je projekt, který dělám 16 let a neustále do toho zasahovaly polické změny. Kdyby se realizovala tak, jak byla původně navržená do roku 2001, tak by ji nepředběhl Grand, byla by to pasáž, která by měla nejvíce obchodních ploch. Možná by tu nemusel stát Afi Palace, i když ten považuji za zdařilý a je dobře, že ho tady v Pardubicích máme. Za neúspěch považuji to, že se neprosadila pěší zóna na třídě Míru, kam jednoznačně patří. Je vidět, že my Češi stále přemýšlíme českým způsobem. Když někde na světě něco funguje a to bezesporu všude, tak je to statisticky dáno. Jestliže my tvrdíme, že pak tam nebudou obchody, tak je to hloupé tvrzení, protože živost obchodní zóny je daná také tím, aby se na té zóně dalo také žít. To funguje všude na světě, jen v Pardubicích se o tom stále dohadujeme.

Jako politik jste prošel více stranami, od prosince 2010 jste poslancem Parlamentu ČR, zvolený za Věci veřejné. Jak hodnotíte s odstupem tento vývoj?

V roce 1993 jsem zakádal občanské sdružení Sdružení pro Pardubice, spolu s Jiřím Raszkazovem, Zdeňkem Stránským, někdejším primátorem, hodně u toho asistoval a byl aktivní Josef Škoda, bývalý starosta obvodu VII. Předpokládali jsme, že v této zemi řada osobností nikdy nebude chtít být členy politických stran a přesto se budou chtít podílet na tom, co se děje v jejich městě. Tento předpoklad se naplnil. Druhý předpoklad byl, že řada lidí nebude chtít volit politické strany, což se také naplnilo. V roce 1995 jsem se stal na půl roku členem ODS, hlavně proto že jsem se cítil být vždy více „doprava“ a v té době se v ODS děly hrozné věci, hádali se. Se mnou tam přišlo asi 10 lidí a situaci to uklidnilo. Poznal jsem ale, že politické strany pro mě nejsou, nepřizpůsobím se většině, která to z mého pohledu zrovna nemyslí dobře a vrátil jsem se do Sdružení pro Pardubice. Když jsme založili Sdružení pro Pardubice, mysleli jsme, že budeme kandidovat jako nezávislí, ale ono to nejde, protože náš volební systém v Čechách je přiblblý, před každými volbami bychom museli v Pardubicích sehnat 7000 podpisů a to je nesmysl, tolik lidí nás ani nevolí. V tu chvíli nám došlo, že musí vzniknout nějaký subjekt, který bude tato občanská sdružení překrývat. Vzniklo SNK, sdružení nezávislých kandidátů, jako strana, která překrývala nezávislé kandidáty. Poté se k ní připojili Evropští demokraté, takže dnes je to SNK ED, jehož členem již nejsem. Jejich zásluhou jsem se ale ocitl na kandidátce Věcí veřejných, kteří měli jít původně do voleb s touto stranou společně. SNK ED měla velkou řadu komunálních politiků. Vidím dnes veliké rozdíly mezi těmi, kteří jdou rovnou do velké politiky a nemají za sebou komunální politiku – upřímně řečeno, ti nevědí o politice skoro nic – nevědí jak se tvoří rozpočet, jaké problémy mají obce a města. Morální povinností každého politika by mělo být projít si nejprve komunální politikou, tak aby věděl, z čeho se ten stát skládá. Myslím, že polovina poslanců o tom nemá ani tušení. Jsme zvláštní země – viděl jsem zastupitelstva mnoha zemí a žádný - Němec, Belgičan, Angličan, Holanďan, Francouz, by se nechoval tak lhostejně, jako se chová k politice český národ. Nevím, jestli je to pohodlnost, nebo dědictví komunistického režimu, obava říkat pravdu.

Jak je to nyní s Vámi a s Věcmi veřejnými?

Předně, nikdy jsem nebyl, nejsem a nebudu členem Věcí veřejných. Její vnitrostranický život znám jen z toho, jak se projevují navenek v klubu. Poprvé jsem za ta léta, co dělám pro komunální politiku narazil na velkou skupinu mladých lidí, kteří chtěli něco změnit v této politice a myslím, že se jim to nakonec podařilo. Moje hodnocení je zcela jasné. Oni byli krásný cíl, do kterého se dobře střílelo. Jestliže si někdo udělá z Bárty démona, tak je to zvláštní, buď se ho bojí, nebo má komplex. Pro mě to všechno byly děti - asi jen pět z čtyřiadvaceti by věkově nemohli být moje děti. Žijí emotivnějším životem. Já už jsem dneska obouchaný a když se mi stane křivda, tak si to tak neberu. Oni se nebyli schopni vyrovnat s tím, že jsou součástí koalice, která se s nimi nebaví a kterou z určitého pohledu ani osud této země zase až tak nezajímá. Abych byl ale spravedlivý, z toho, co vidím kolem sebe, lze předpokládat, že parlamentní i komunální politika bude v této době velmi obtížnou záležitostí.

V čem vidíte největší překážky?

Chybí jakákoli koncepce – například církevní restituce, či další věci, které bylo nutné řešit, za dvacet let nikdo neprovedl. Od revoluce je to dvacet let promeškaných příležitostí. Bohužel, tato vláda staví na nekoncepčnosti těch předchozích vlád a dělá tak amatérské chyby. Vidím, jak se tvoří zákony, celý proces tvorby zákonů je špatně. Je nejvyšší čas změnit je tak, aby se v nich mohli vyznat normální lidé, dnes se v nich nevyzná ani ten, kdo je tvoří. Jdou proti sobě, nesouvisejí spolu, neváží na sebe, mohly by se nazvat sbírkou zmetků, protože každý zákon má obrovské chyby. Když navrhuji barák a chci stavět barák, tak bez porušení alespoň jednoho zákona či předpisu se v této zemi nedá postavit jediný dům a bohužel je to srovnatelné ve všech dalších oborech. Nyní musí vláda dělat tvrdá opatření. Vidíme, kam se ubírá celá Evropa a celý svět. Osobně se domnívám, že nás čeká velmi těžká krize a celkem logicky. Pokud byla poslední velká hospodářská krize, nepočítaje války, v dvacátém devátém roce minulého století, tak prostě přijít musí. Lidstvo se chová bláznivě, morální krize přeroste v krizi hospodářskou. Je pravda, že Baťa nepovažoval onu krizi v třicátých letech za krizi hospodářskou a ekonomickou, jako spíše za krizi morální. Vidíme to kolem sebe dnes a denně.

Máte pocit, že v politice platí stále stejná pravidla nebo že je dnes politika o něčem jiném?

Myslím si, že v politice mimo naší zemi, tam, kde demokratická tradice nebyla přerušena, tam pravidla platí. My jsme si bohužel zvolili velmi zvláštní cestu. Snad je to mafiánský kapitalismus, dědictví padesáti let totality. Mám-li charakterizovat politické strany, tak oni své vlastní členy válcují. Pokud mají odlišný názor, tak nejsou bráni vážně. Nikdo si nemůže myslet, že ty strany jsou jednolité. Možná v hlasování, ale ne v názorech. Opozice je dohodnuta na tom, že nepodpoří žádný vládní návrh, koalice nehlasuje pro žádný návrh opozice. Takhle to přeci nejde! Zaujal mne nedávno v Lidových novinách názor, že organizovaný zločin neprorůstá do politiky a státní správy, on tam vzniká. Bohužel se domnívám, že je to velmi trefné. Náš příklad straší spoustu zemí v Evropě i ve světě. Když člověk, který podniká v Rusku a v Číně, řekl do novin, že je tu větší korupce než v Rusku, to už něco znamená a korupce dusí ekonomiku. Když pominu morální krizi, tak v ekonomice to stále nic není. Viděl jsem ve světě hlad a bídu a my se pořád máme – s prominutím – jako prasata v žitě. Musíme si umět něco odepřít, protože ta doba je možná těsně za dveřmi.

Je nějaké východisko z této situace?

Vždycky je nějaké východisko. Koncepce bojovat, přemýšlet a jednat. Lidé jsou nespokojeni – proč a čím? Znepokojuje je současný vývoj nebo se mají hůř a mají strach o své jistoty? Tady zatím není žádná velká krize, když to porovnáme se státy jižní Evropy. Hovoříme například o zemědělské politice. Při vstupu do EU jsme se zachovali jako školáci, kteří chtějí být za ty hodné. Podepsali jsme přístupové dohody, ve kterých je řada věcí špatně. Když už i Francouzi nyní připouštějí, že je potřeba změnit zemědělskou politiku EU, tak my musíme přinést naše změny a bojovat o ně. Zemědělská politika se vede samostatně, ale pro mne je to součást venkova a ten v této zemi umírá. Přitom venkov je pro polovinu naší země velmi důležitý. Kdo tam nežije, má tam chalupu, každý má k venkovu vztah. Co se stalo s naší cukrovkou a cukrem? Dnes je to jedna z nejlepších komodit. My už nepěstujeme cukrovku a nevyrábíme cukr, přestože to byla naše tradiční záležitost. Co ještě máme v této zemi? Vodu a dřevo. Pokud těmto surovinám nepřidáváme přidanou hodnotu, nepodporujeme výroby, které jsme tu měli a vyvážíme víc lesů na stojato, než za komunistů, tak je něco úplně špatně. Měli bychom začít lépe hospodařit s vodou – vrátit krajině zádržnou schopnost vody, obnovit rybníkářství. Do dvaceti, třiceti let to bude voda, kterou budeme prodávat stejně draho jako ropu, protože všechny řeky tečou od nás.

Jako veřejná osoba jste se stal několikrát terčem pozornosti médií. Jak vnímáte činnost médií a jejich vliv na proběhlé kauzy?

Jsme typický příklad toho, že v zemi není demokracie, ale mediokracie. Vládnou tu média, ačkoli nikdo z těch lidí není volen. Myslím, že tak 90% zpráv je snad přímo lživých nebo přinejmenším zkreslených. Ty útoky na mou osobu souvisí s tím, že jsem opustil pozici regionálního politika a začal se motat do něčeho, co mi podle jiných nepřísluší.

Co jste si z těchto mediálních kauz odnesl?

Úspěch se neodpouští a dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. To co jsem považoval za svůj neúspěch, toho si nikdy nikdo nevšiml. To, co jsem považoval za úspěch, bylo velmi často kritizováno.

Jaké jsou nyní Vaše osobní plány do budoucna?

Těch věcí, co bych rád, je strašně moc, ale při těch stereotypech, které v naší zemi panují, jsou to spíš vize a sny. Byl bych rád, kdyby se uskutečnilo to, na čem jsme se domluvili s ministrem zemědělství, že se udělá celorepublikově koncepce pro koně. Byl bych rád, aby se dotáhl zákon o rozpočtovém určení daní, ale ještě v jiné podobě, než dnešní kosmetická úprava. Rád bych se ještě zaměřil na krajinotvorbu a podporu venkova, aby venkov žil, aby zde byla dostupnost služeb a škol. Ta věc je proveditelná bez velkých finančních požadavků. Chce to ale mít nápady, fantazii a hodně pracovat.