"...obchodní partner nabídne, že se po jednání půjde do nějakého přilehlého baru nebo hospody. Varování Čechům: To není pozvání na chlastačku, ale na pokračování v obchodním jednání..."
V jaké atmosféře uzavírají Japonci rok 2011 a s jakým očekáváním vstupují do roku 2012?
Japonci mají hezký a zajímavý zvyk: Koncem každého roku vybírají znak, jehož význam uplynulý rok co nejlépe charakterizuje. Letošku byl přisouzen znak "kizuna", což znamená vztah, vazba. Asi všichni víte, jaká tragédie letos v březnu zemi postihla. Podle buddhistických mnichů, kteří znak vybírají, však fukušimská havárie napomohla utužení rodinných a vůbec mezilidských vztahů. Na příští rok si ovšem přehnané naděje nedělají. Japonsko je země s exportně zaměřenou ekonomikou, takže recese v zemích, které patří mezi jeho trhy, se ho bytostně dotýká.
Žijete v kulturně smíšeném manželství s Japonkou. Jak slavíte společné vánoce?
Vánoce slavíme českým stylem. Můžeme si to dovolit, protože moje manželka patří mezi jedno procento japonských křesťanů. V Japonsku jsou i křesťanské kostely, ale je jich velice málo. Nejvíce, převážně katolických, jich bylo okolo Nagasaki. Po 2. světové válce se dostával do popředí protestantský směr a v současné době převažuje. U nás v rodině to není žádné překvapení. Pradědeček manželky byl protestantským pastorem a můj pra pra, nevím kolikrát, dědeček také. Slováci ho znají, jmenoval se Samuel Tomášek. Jmenuje se po něm gymnázium, tuším v Banské Bystrici. Navíc dědeček manželky byl elektro-chemik, já jsem fyzikální chemik, takže si manželka nepomohla a vždycky, když jsem morous, si stěžuje, že se chovám stejně jako její dědeček, že výzkumníci jsou všichni stejní. (smích…)
Je v Japonsku hodně nezvyklé žít v multikulturní rodině?
Multikulturní rodiny vidím čím dál více, rodiče Japonců či spíše Japonek se k cizincům staví daleko více tolerantněji - tomu napomohla média, řada televizních hvězd ve smíšeném manželství žije nebo a něj dokonce pochází. Mimochodem, s Japonkami se žení cizinci velice, velice rádi, naopak moc ne, to je tuším 1:10. Žít s Japoncem, tedy chlapem, to je očistec. Japonec se k cizince mimo území Japonska chová ťuťuťu ňuňuňu, je to nejskvělejší manžel evropského typu, ovšem vrátí se do Japonska a když to řeknu vulgárně – vyhodí kopyta na stůl a začne poroučet. Podobnou zkušenost často zažívají české holky, které si vezmou Araby; i v případě Japonců jsou v manželském vztahu determinující zvyky, panující v mužově domovině. Japonky si i proto rády berou cizince, není to tak, že bychom my cizinci byli něco extra, ale ve srovnání s Japoncem jsme snad snesitelnější manželé… (smích).
Co lze obecně říci o japonských vánocích, svátcích a oslavách?
Především, vánoce nemají status svátku. Volnoi je zde 23. prosince, ale jenom proto, že v tento den narodil současný japonský císař. Takže kdyby Japonci dodržovali české obyčeje, mohli by tento státní svátek strávit třeba výrobou bramborového salátu… (smích) Až bude vládnout příští císař, přenese se státní svátek někam jinam a to, jestli dosavadní volno zůstane, záleží na tom, zda současnému císaři přisoudí dostatečný huistorický význam. Jinak Japonci mají svátků zhruba tolik, kolik je měsíců v roce, asi kolem 12-ti. Mají poetické náizvy jako Den moře, Den zeleně, ale v púodstatě to jsou maskované narozeniny některého z historicky významných císařů. Kdyby se slavily narozeniny každého císaře, tak by při délce vládnoucí dynastie nemohli Japonci prakticky chodit do práce… (smích) Koncem dubna a začátkem května se jim několik svátků sejde do takového klastru. Pokud je svátek pohyblivý (ne lunární nebo kalendářní) a nemá vazbu na konkrétní den, dávají ho na pondělí nebo pátek, aby si mohli prodloužit víkend, dost často si mohou dovolit odpočívat i dva týdny. V té době jedou na venkov k rodičům a tam pomáhají v zemědělství, takže i úředníci z Tokia, trávící většinu času ve sterilnívh kancelářích, sázejí vesele rýži do bahna. Rýže je nejvíc dotovaná komodita v Japonsku, jdou na ni takové dotace od státu, že by francouzští zemědělci koukali a záviděli. Bez státní podopory by zemi zaplavila podstatně levnější zahraniční obilnina. Na rýži si Japonci nedají sáhnout, jakákoliv jiná rýže než japonská jim není dost dobrá. A kdo ji jednou ochutnal, pochopí.
Druhou dávku volných dnů zpravidla poskytuje firma. Na ní a jejím hospodaření záleží, jestli to budou 3 dny, 5 dnů, 7 dnů. Volno bývá v srpnu, zpravidla 2. a 3. týden, tomuto období se říká Obon, jsou to vlastně japonské dušičky. I když panuje nejparnější léto, jezdí měšťané opět na venkov a tam se starají o hroby svých předků a scházejí se v širším rodinném okruhu. Já teď také obchoduji s Čínou a zjistil jsem, že v Číně mají podobný svátek. Čínské Dušičky jsou ale na rozdíl od Japonska povinné. Číňani dostávají týden až 14 dní volna a musí - pozor musí - na venkov za svými předky, je to státní příkaz. Nedodržení příkazu vede k soudním procesům, padají vysoké pokuty a jiné tresty. Jde o státem nařízenou úctu k rodičům, když tentýž režim tradiční rodinné vazby po dlouhá desetiletí úspěšně rozleptával. Japonský systém takto drastický není, jde čistě o rodové zvyklosti.
Ostatní svátky jsou po jednom dni po celý rok, často připadají na pondělí nebo v pátek. Tomu klastru volných dnů Japonci říkají renkjů, neboli řetězové volno. Zajímavá věc je, že japonský školní rok začíná 1. dubna, kdy také začíná japonský fiskální rok. Děti se ve škole pořádně nerozkoukají a hned mají velké letní prázdniny. V září se vrátí do školy do téže třídy a pokračují v učení až do konce března. Volna mají japonští školáci méně než české děti, letní prázdniny netrvají dva měsíce, ale asi 6 týdnů.
Co Vás osobně v Japonsku, když jste tam začal žít, nejvíce překvapilo?
Během prvního roku, co jsem tam žil a sice, že v jednom relativně krátkém okamžiku jsem zažil dvě situace, které jsou diametrálně odlišné od mých zkušeností v Česku, ale zároveň jsou velice podobné Česku. Vánoce a Nový rok. Vánoce jsou totiž v Japonsku v podstatě jen business. Kolovrátkové Jingle bells, Santa Claus na každém kroku, atd., snaha prodat co nejvíce hraček. Večer udělat vánoční party, sníst Christmas cake a na ráno připravit nadílku. Když se můj první rok v Japonsku chýlil ke konci, pozvali mě spolupracovníci na vánoční tah, či na vánoční party. Já jsem na to, že to jsou vánoce, já chci rozjímat a myslet na své vzdálené blízké! Že radši půjdu tady kousek do protestantského kostela, tam byla krásná komunita, o kterou se staral americký misionář a japonský kazatel a to byli fantastičtí lidé...Chtěl jsem zkrátka meditovat. Řekli mi: "To je škoda, tak my teda jdeme bez tebe." Týden poté, 31. prosince, řekl jsem kolegům: "Tak co, je Silvestr, jdeme na tah, rozjucháme, zapaříme..." a oni řekli: "Jdeme do chrámu. Meditovat, vítat nový rok." Čili jak my na Vánoce, tak oni na Silvestra a naopak. Jak říkám – české a japonské obyčeje jsou prakticky stejné, jenom pozici v kalendáři mají trochu odlišnou… (smích). Tak to byl první kulturní šok. Dodnes nedovedu vysvětlit, jestli to byl šok pozitivní nebo negativní.
Dělají se v Japonsku novoroční ohňostroje, jako u nás v Evropě?
Podobně jako v Evropě to mají Číňané, ale zajímavé je, že Japonci ne. Japonsko je sice buddhistická společnost, ale přesto buddhistický Nový rok neslaví, na shlédnutí jeho pestrých oslav musím do yokohamské Čínské čtvrti; naštěstí bydlím asi čtvrthodinky cesty odtamtud. Mají však tento den v kalendáři také, říkají mu „Setsubun no hi“. Slouží především k zahánění zlého z domu - zde vidím podobu s naší Moranou a vynášením zimy. V ten den domy navštěvuje pištec na flétnu a muž s maskou draka. Japonci stojí na zápraží, hází ven sušené sójové boby a křičí: „Oni wa soto, fuku wa uči!“ (zlý duch ven, štěstí dovnitř). Takhle vypadá oslava jejich lunárního roku – jde o očistu obydlí od zlých sil. Čili žádné rachejtle, těch si užívají až v létě, zato docela hojně.
Je něco, na co jste si v Japonsku doposud nezvykl?
Toto téma většinou probíráme s jinými Čechy u piva. V japonské mentalitě je to zřejmě neschopnost či neochota jednoznačně ventilovat záporný postoj. Má sice zdravý kořen, protože Japonec nechce svůj protějšek nesouhlasem ranit, ale pro business v 21. Století je toto chování kontraproduktivní. Dále je to nedostatek tepla v zimních měsících, mám na mysli místnosti. My jsme zvyklí na to, že vejdeme do bytu a všude, ui na záchodě, je příjemně teplo. Toto v Japonsku jen tak nenajdete - neexistuje tam centrální vytápění jako tady, takže se musíte spolehnout na jediné topidlo, kolem kterého je shromážděna rodina. Většinou vás zahřívá tzv. kotatsu, což je stolek, pod kterým je elektrické topení, a z toho stolku jde prošívaná deka, do které se zavrtáte. Avšak když jdete na záchod, tak klepete kosu a už se těšíte zpátky pod deku. Tento způsob trávení zimy je velice tradiční, platí především pro venkovská stavení se špatnou tepelnou izolací. Moderní byty v městských domech se od našich prakticky neliší, takže zimu v nich lze trávit podstatně komfortněji.
Půjdeme-li do společnosti, s jakými společenskými odlišnostmi se můžeme setkat?
Tak jak nyní mluvím s vámi, tak bych s Japoncem nikdy v životě nemluvil. Japonci například velice málo gestikulují, žádná gesta, jsou v klidu, my jsme blíže Italům. Neprojevují emoce - ani kladné, ani záporné. Pokud totiž dáte najevo kladné emoce, jste brána jako naivka, kterou lze opít rohlíkem. Kladnou emocí myslím rozplývat se strašně moc, pozitivně se tvářit samozřejmě musíte. Projevíte-li zápornou emocí, tak Japonce rozladíte...
Jsem schizofrenik - když mluvím s Japoncem, tak mám ruce složené v klíně, kdybych měl sukni, tak mám nohy způsobně u sebe. Rozvalovat se v židli či křesle nemá, je dobré s půlkou zadku na sedáku zaujmout jogínskou pozici „spolklé pravítko“ … (smích) Japonsko je společnost rituálů. Určitě jste slyšela o čajovém obřadu, což je ritualizované pití čaje. V něm je ritualizované všechno. Pije se práškový zelený čaj, matcha, který se našlehává do pěny. Od zalévání vodou, podávání až po skončení pití je všechno nějakým způsobem ritualizované. Čajovou ceremonii řídí tzv. master, což nemůže být kde kdo, ale musí na to mít štempl, oprávnění. Dělají se na to zkoušky, které jsou tvrdší než řidičák. I obyčejná obchodní schůzka má ritualizovaný průběh, nic se nenechává náhodě.
Na co bychom si měli dát pozor například při obchodních jednáních?
Čím více cizinec bude dodržovat japonský business rituál a bude respektovat japonské obchodní zvyklosti, tím více se bude Japonec, i když je všeobecně tolerantní, cítit komfortněji a tím blíže budete úspěchu v jednání. Tabu pro nezávaznou konverzaci, která vlastnímu jednání předchází, je otevřít problémy politické, vnitropolitické, japonské špatné ekonomické situace a především 2. světové války, to je úplně největší prohřešek. Těmto tématům se vyhněte co největším obloukem. Dobré je poptat se po zdraví, také se lze lehce dostknout rodinných záležitostí, otázkou „Máte děti, jak jsou staré?“ vůbec nic nezkazíte. Samozřejmě ve vhodné chvíli, nikoliv hned v úvodu, aby si obchodní partner nemyslel, že jste ze sčítací komise… (smích) Při vlastním jednání je nevhodné hnát Japonce do okamžitého rozhodnutí, např. stylem „Už jsme tady dvě hodiny, tak se konečně rozhodněte.“ Takhle tedy ne. Počítejte s tím, že během jednání se rozhodnutí prostě nedostaví. Když se váš partner coby hostitel domnívá, že jednání už skončilo, tak vám nabídne zelený čaj. Dopijete-li, zeptá se vás, jestli dáte ještě. Přípustné je nechat si ještě jednou nalít. Loudění o třetí šálek je nepřípustné, takže pamatujte – dva šálky a dost… (smích) Při loučení mohou v zásadě nastat dvě situace: Buď vám řeknou, že se ještě sejdete na nějaké následné schůzce, anebo vám oznámí, že nemají zájem. Velice povzbudivá situace nastává, když schůzka končí s koncem pracovní doby obchodní partner nabídne, že se po jednání půjde do nějakého přilehlého baru nebo hospody. Varování Čechům: To není pozvání na chlastačku, ale na pokračování v obchodním jednání jak bych tak řekl volnější formou, v méně formálním prostředí. Japoncům v 90% případů chybí enzym ADH na odbourávání alkoholu. Jim stačí napít se velice málo, i jejich saké, hned se zpotí, zčervenají a hlavně uvolní a dovolí si říct věci, které by vám na jednání u čaje nikdy neřekli. K tomu pití bych rád dodal ještě jednu věc, že když to spěje do stádia, kdy k vám hostitel začne chovat velkou náklonnost, tak se jde na tzv. „nidžikaj“, to je pokračování, doslova na „druhý tah“. Ten se zpravidla odehrává v baru s hosteskami a s karaoke, kde se zpívá s mikrofonem za doprovodu reprodukované hudby, ostatně tato forma zábavy se už zabydlela i u vás. Karaoke znamená prázdný orchestr, tedy orchestr bez zpěvu. Takže to je ten kýžený stav, kam by vaše obchodní jednání mělo dospět. Je však potřeba ani během této after-party neztratit tvář, ovšem mírná frivolnost je povolena. Kravatu můžete odložit a obchodního partnera za sinatřího zpěvu „My way“ můžete v rámci sentimentální nálady téměř chytit kolem ramen. Když je po všem, tak se k vašemu překvapení obdhodní partner loučí podáním ruky, což se jinak v Japonsku běžně nedělá. Ruku podávají jen internacionálně vychovaní Japonci. Já s tím mám problémy, když přijedu do Čech, že vypadám jako nezdvořák anebo že se ostýchám podat ruku mladšímu, což bych měl. Ale já jsem v podstatě zdvořák a ruku nepodávám proto, že jsem si v Japonsku odvykl. Japonsko bývala společnost kamenných obličejů a rituálů, ale za těch dvacet let, co jsem tady, se drasticky změnila. Přispěla k tomu média, internet i komixy manga. Pronikavě se změnilo i postavení žen ve společnosti, jak už jsem v předchozích rozhovorech zmiňoval. Ženy jsou dnes podstatně emancipovanější a na mužích ekonomicky nezávislejší. Takže si čím dál víc troufají, ale zatím to beru jako pozitivní rys…(smích) Předchozí povídání či rady tedy berte víceméně orientačně, selským rozumem si z nich vyloupněte své a to smíchejte s celosvětově platnými zásadami slušné komunikace. Pak váš úspěch při obchodním jednání bude záviset čistě na kvalitě vašeho projektu.