Jan Špilar

Svou kariéru začal jako maskér v Národním divadle v Praze, kde mj. líčil herce ve filmu Miloše Formana Amadeus. Později česal a líčil finalistky soutěží Miss ČR, založil českou sekci Haute Coiffure Francoise HCF a získal zlatou medaili se safírem za přenos francouzské módy do ČR. Absolvoval konzervatoř, stáž Mina Tanaky a promoval na Teologické fakultě JCU v Českých Budějovicích. Ve světě spolupracuje se značkami L''oreal professionnel a Kerastase. V Brně provozuje kadeřnické studio Střihoruký Edward.

Střihoruký Edward - kadeřník, umělec, podnikatel, otec i duchovní

"Bavím zákaznice, jsem komediant…co neučešu, to uhraju."

Na svých webových stránkách uvádíte, že jste líčil na filmu Miloše Formana, Amadeus. Co Vám tato zkušenost do života dala?

Miloš Forman byl režisér a já maskér. Režisér pracuje na filmu předtím, než se film točí a natáčení je potom nejnudnější část. Vše běží podle toho, co režisér připraví. Vše bylo dokonale připravené, dostali jsme pokyny a přesně jsme pracovali. Vídali jsme se s panem Formanem během této práce. Říkal poznámky, vesměs jsem ho vnímal jako pohodového a klidného člověka, který má vše hotové. Práce na tomto filmu mi otevřela profesní kanál někde v těle, v hlavě, protože zde mi dokázali dát důvěru a to byla cenná zkušenost práce s Američany. Češi byli rezervovaní, ale Američané řekli: "Jo, to zvládneš" a už mě nechali. Nestáli mi za zády a neříkali: "To zvládneš, ale tohle natři takhle". Nechali naprosto volnou ruku a pak buď vyhodili, nebo nechali. Byl to porod, bylo to náročné, ale dopadlo to dobře. Filmy se v té době ovšem točily jinak. Myslím, že se o tom stylu natáčení učí dodnes na vysokých školách, byl to přelom natáčení několika kamerami - styl práce byl propracovaný do detailu, přesný. Vzpomínám na důvěru, na setkání s osobnostmi, kterých jsem si vážil, na "prolomení ledu". Například se nesmíte dotýkat nejvyšších hollywoodských hvězd v hlavních rolích, to může jen šéf maskér. V průběhu toho natáčení se ale atmosféra uvolnila, že jsem mohl i pro tyto "hvězdy" připravovat a věnovat se jim. Byl to velký krok v mém životě i velký prožitek. Co se týče profese kadeřnické, Karl Heinz Tauber, se ode mne nechal ostříhat. Dlouho jsem se bál, abych to udělal dobře, pečlivě jsem se snažil, on si to také velice pečlivě prohlédl a pak mě pochválil. Poté jsem se dozvěděl, že ten člověk byl sám umělecký ředitel, který zaváděl všechny salóny Vidal Sassoon ve Spojených státech.

Česal a líčil jste několik ročníků soutěží Miss ČR. Také tady jste získal mnoho profesionálních zkušeností. V čem se lišily od těch při práci u filmu?

Souvisí to s příchodem zahraničních firem do České republiky po roce 1989. Do roku 1989 jsem pracoval na tehdejších soutěžích. V podstatě z toho, co jsem se naučil buď v učení, nebo zkušenostech v národním divadle a na filmech, s tím jsem vystačil do roku 1989. Po roce 1989 jsem získal příležitost zvýšit si kvalifikaci ve Francii, co se týče barvení, v Londýně, co se týče střihu a tak jsem toho maximálně využil. Získával jsem další možnosti a ocenění a snažil jsem se vždy v té době, ve které jsem pracoval, dostat se co nejvýš. Myslím, že jsme se dostali do Evropy jako kadeřníci dříve, než náš stát. Kontakty a přenos informací byl daleko intenzivnější. V přípravě filmu Amadeus, nebo vůbec na filmech s cizinci, byla příprava důkladnější a pak se už jen jelo podle plánu. V Čechách se však hodně věcí dělá na koleně, na poslední chvíli. Vyžaduje to vyšší profesionalitu, člověk musí umět všechno, musí mít vše s sebou, aby včas zareagoval a udělal cokoliv je třeba.

V roce 2007 jste založil svoji Edward Academy, která pořádá odborné profesní stáže pro kadeřníky. Mezi programy nabízíte výuku střihů, drdolů, art recal a také psychologii. Můžete vysvětlit, co přesně znamená art recall a v čem nejvíce vašim studentům pomáhají poznatky z psychologie?

Obecně všechna má školení prostupuje psychologie sociální, tzn. profesní, kadeřník ji z velké části využívá. Z poloviny je tato práce totiž záležitost vztahu, nikoliv profese. Polovina je řemeslo a polovina z toho je, že jdete k tomu člověku ráda a že jste s ním spokojená i po jiné stránce než jenom, že Vás hezky nabarví. Řemeslo se dá naučit, ale zmíněná nástavba musí být trošku dar. Propojení těchto dvou stránek je to, co mě při školeních hlavně zajímá, s čím nejvíce pracuji. Co se týče art recall, je určeno kadeřníkům, kteří už pracují v oboru dlouho. Nechci říci, že jde o syndrom vyhoření, ale tito kadeřníci stojí na místě a nejsou schopni se z nějakého důvodu posunout dál. Pokud si to vůbec jsou schopni uvědomit, tak se přihlásí a já s nimi pracuji. Řešíme tu především fixace, vazby a závislosti, které člověk má třeba z dětství nebo z minulosti. Ne, že bychom tam probírali nějaké terapie, ale praxe stříhání a česání drdolu se zaměřuje na odbourání vlivů, která Vás poutají, které Vás drží za nohy a nepustí Vás, abyste mohla vzletět. Kadeřník pracuje s klientem a sám je člověkem. Má zábrany, úzkosti, strachy, jestli vše dobře dopadne. Někdo je přehnaný perfekcionista, někdo je frajer, že všechno už má…Spektrum osobností je obrovské od heterosexuálů přes homosexuály, různě namíchané. Ve všem může být nějaký blok, který znemožňuje danému člověku plně se rozvinout do nádhery tvůrce. Tomuto se snažím věnovat. Hvězda však málokdy přizná, že má problém. Je to právě pro ty zkušené kadeřníky, kteří už si sáhli na dno, už ví, že musí dřít. Něco jim na práci vadí a nemohou se svěřit nikomu, přijít za svým kolegou a říci: "Já mám problém." Bylo by to fajn, ale oni to tak nedělají. Jedou raději ven a tam se nechají pochválit, jak jsou šikovní - to cizinci umí, vrátí se zpátky a řeknou: "Já jsem byl tam a mám zkušenost s tímto nebo tamtím slavným kadeřníkem a tím pádem už jsem hvězda a mám pravdu já. Tak jak to dělám já je správně." To, co tu dělali lidé předtím nebo potom je špatně, jde o tzv. vymezování. Kadeřníci nejsou žádní géniové, pracují na nejnižší lidské rovině vztahů, tzn. závist, žárlivost atd. jsou mezi nimi na běžném pořádku. Trochu méně než třeba herci, tanečníky a mezi divadelníky, kde je určitá kultura komunikace jiná. Přeci jen holiči jsou holiči a herci jsou zase někde jinde. Nemyslím, že výš nebo níž, ale je to jiná profese. Oproti tomu je mezi herci více hysterie… Kadeřníci si většinou vlasy netrhají, neskáčou po sobě a nedělají scény, ale uvnitř se jedná o stejný oheň.

Vystupujete v kadeřnických show po celé republice, publikujete v mezinárodních časopisech, vedete odborné semináře, zasedáte v odborných porotách. Proměnil se Váš obor během doby, co v něm působíte, kam směřuje?

Posun je zde diametrální. Co se týče řemesla, tak nikoliv, protože nárok na profesionalitu je stejný. Proměnilo se okolí kolem kadeřníků, stali se z nich celebrity, o nichž se píše v novinách, vystupují v televizních show i jako moderátoři. Přebírá se zahraniční model, digitální technika umožňuje záznam vystoupení. V podstatě kdokoliv se může natočit a dát na internet a zviditelnit se. Vyfotíte se přes web kameru, napíšete článek a když jste rychlý písař, tak máte vyřízeno. V propojení módy ve smyslu spolupráce vizážisty, stylisty a hair-stylisty jsou daleko větší možnosti než dříve. Když jsem začínal, tak jsem sám líčil, česal, tančil, sám navrhoval choreografii, vozil a nosil věci do auta, z auta. Dnes na všechno můžete mít lidi. Je to na velkorysosti hlavního kadeřníka, zda se podělí a nechá ostatním lidem vydělat. Také se obecně zkvalitnila kosmetika a přišla k nám ze zahraničí, zlepšila se tím i kvalita vlasů. Přesto jsou kadeřníci lidé určitého druhu a je stále spousta těch, kteří vlasy pálí a ničí. Když člověk chce, tak může být v oboru brilantní a může mít kvalitní kosmetiku, může dobře pracovat, mít dobrou klientelu. Cenová relace je stejná jako v restauracích. Od jedničky až po čtyřku. Buď se můžete stravovat levně na menu nebo mít celkový servis s předkrmem, polévkou, hlavním jídlem, dezertem a se speciálními víny ke každému jídlu. Dříve byla kadeřnictví na stejné úrovni, sem tam někdo vyčníval. Nyní je spektrum obrovské a je stejně těžké najít dobrého kadeřníka. Na internetových stránkách najdete různá ohodnocení nebo si lidé sami píšou, jak jsou šikovní. Setkáváme se také s módou slevomatů, lidem s kupóny záleží pouze na slevách a funguje kouzelné slovíčko "sleva".

Založil jste českou sekci HCF Haute Coiffure Francaise (HCF) a získal jste zlatou medaili se safírem za přenos francouzské módy do ČR. Můžete srovnat pařížskou módu ve Vašem oboru se zahraničními alternativami? Z jakého důvodu je podle Vás francouzská móda obecně tak přitažlivá, co se Vám osobně na ni líbí nejvíce?

HCF znamená "vysoké francouzské česání", myšleno na vyšší úrovni i výšce účesů, jako například drdoly, mega účesy, tzn. tisíce vlasů, všelijakých ozdob, dlouhé róby značek jako Chanel, Armani, což je obrovský byznys. Byla to krásná profesní práce, a když ji zvládnete, tak jste mistrem. Ale hlavně módní trendy v té době nikdo nedělal a HCF realizoval dvakrát ročně módní trend, který se přenášel do celého světa, neboť tato asociace je již celosvětová. Dlouho jsem usiloval se do asociace dostat a nedařilo se mi. Když už jsem se vzdal a začal studovat teologii, tak jsem červnu 1999 dostal potvrzeni o přijetí na TF a v září mne Loreal pozval do Paříže, z čímž už jsem nepočítal. Takže jsem studoval, v poznámkách ve skriptech teologie měl návrhy účesů na show a při jejich předání se lidé smáli, když to viděli. Poslouchal jsem přednášku a přitom navrhoval, co bude dělat tento kadeřník, jiný kadeřník… V kadeřnickém oboru jsou dva zásadní směry. Jeden anglosaský a druhý evropský – francouzský. Francouzský styl je o zakrývání negativ na muži nebo ženě a snaží se povzbudit pozitiva, tzn. lehčí, ledabylý, nedostřižený, nedočesaný střih. Anglický styl naopak odhaluje i negativa, drsně jde po jádru výtvoru, kadeřník sám sebe upozadí a zvýrazní hlavu tzn. asymetrický střih nebo více vystupuje nos, velké uši, oči, vše se přežene. Není vůbec problém v Londýně potkat osmdesátiletou dámu, která má tak šílený střih, který byste ve Francii nepotkali, protože zde jsou dámy dámami do poslední chvíle. Šokovat a ukázat i negativní, nestydět se za to, je spíše anglický styl. Když se projdete ve Francii po ulici a vidíte, jak ráno spěchají lidé do práce, tak ženy jsou opravdu elegantní do poslední chvíle, líčí si například jen ústa, nechávají si čistou pleť. Zdaleka to není o plastických operacích, jak se zdá. Ženy přiznávají vrásky, jsou nádherné ve stylu schování ošklivého a hezké se snaží na sobě nechat přirozeně nebo povzbudit. Největší město módy není Paříž, ale New York, kde se vše schází a kde jsou peníze. Náš evropský pohled je úzký, kdy řešíme Paříž – Londýn – Milano, ale není tomu tak. Nejlepší módní návrháři a kadeřníci jsou z Itálie, kde jsou impulsy největší jako slunce a vše. Pak jezdí svou práci do Paříže ukazovat. Paříž je meta, která prověří, že toto je opravdu nejlepší.

Stěžejním procesem zmiňované asociace kadeřníků je myšlenka vysoké profesionality. Co všechno pro Vás osobně znamená "být profesionál?"

V dané chvíli danou věc dělat nejlépe tak, jak člověk umí. V návaznosti na profesní nároky, které jsou v jakékoliv profesi, ať už kadeřnické či jiné tzn. já musím vydat maximum a měl bych vědět o oboru maximum. Pokud můžu, tak se dovzdělat. Vracet se ke kořenům, nešidit a nebýt líný stále dobře a kvalitně pracovat, mít za zády informace, praktické zkušenosti a výsledky. V kadeřnictví musíte nejen vědět, jak barvit, ale i umět, jak nabarvit, vědět, jak máte natřít barvu, aby chytla a zároveň umět ji natřít, aby chytla na vlasy. Je to vzájemně propojené, proto tuto práci mají dělat lidé, kteří pracují rukama, nejen vzdělanci. Je to o šikovnosti a intuici. Pracujete s tělem, s vlasy, pracujete s biologickým materiálem a tím pádem s přírodou. Jsou sice chemické firmy, které mají levné výrobní náklady a vysokou efektivitu ve smyslu, že chemie se dá přesně načasovat tzn. víte, že začnete barvit a po deseti minutách je to takové, po sedmnácti minutách takové a po dvaceti minutách takové. Přírodní kosmetika má benevolenci, ale je blíže člověku, je zde rozptyl v přesnosti. Na druhou stranu je příjemnější, efektnější a zdravější. Mně je toto bližší, protože lidé jsou také přírodnější a nevypočitatelní.

Absolvoval jste Lidovou konzervatoř, stáž Mina Tanaky a věnujete se pantomimě. Pomáhají Vám některé dovednosti a poznatky ze studií také ve své nynější profesi?

Ano, určitě. Především v tom, že kadeřnictví je z poloviny profesní a z poloviny psychologická záležitost. Potřebujete zde praktickou psychologii a nonverbální komunikace je nesmírně důležitá. Bavím zákaznice, jsem komediant…co neučešu, to uhraju…(smích). Je to součást mé osobnosti a využívám to k tomu, abych lidi otevřel a aby se cítili dobře, abych přišel na to, co opravdu chtějí, což je nejtěžší – přijít na to, co má v sobě klient za otázku. Normálně lidé mlží, neřeknou, jak to přesně chtějí. Postupujete tak, že nejprve provedete diagnózu vlasu a řeknete klientovi, co "má na hlavě", jaké má možnosti. Sdělíte mu šetrně všechny brutální pravdy, které se dozvíte a současně, co s tím lze udělat. Pokud si to přeje, tak můžete i říct, co si myslíte, že by bylo dobré. Já neříkám, co si myslím, co by bylo dobré. Já řeknu, co by bylo možné a snažím se napojit na klienta natolik, že vycítím, po čem touží. Pokud to lze, tak to udělám. Někdy můžete zakopat poklad tím, že přehlédnete impulsy, které k Vám klient vysílá. Klient potřebuje službu a ten, kdo službu poskytuje, je povinen sdělit rizikové i plusové informace a nějakým způsobem zvolit, co je pro klienta a jeho vlas nejlepší. Jedná se o budování důvěry, neustále uzavíráme kontrakty… Od vstupu do kadeřnictví dávám klientovi nabídku a on reaguje. Musím s ním uzavřít kontrakt, abychom se dostali dál a nemůžu to přeskočit a říct si, že on stejně neví, co chce, tak já to udělám nějak a bude to.

Promoval jste také na Teologické Fakultě JČU, na katedře praktické teologie, nabízíte lidem hovory o víře a připravujete věřící lidi ke svátostem. Vyhledávají Vaše hovory také lidé nevěřící?

Já si myslím, že hovory vyhledávají lidé věřící i nevěřící, kteří pro někoho žádají pomoc. Jedná se o službu veřejnosti a dal jsem informace o těchto hovorech na mé internetové stránky, aby lidé věděli, že to není to něco tajného nebo nějaká sekta. Není to jen má soukromá věc, ale věc, s níž normálně žiji. Pokud lidé něco chtějí, tak to rád využiji, udělám to pro ně, pokud nikoliv, tak je tím neotravuji. Do poslední chvíle mého svěcení nebylo jisté, zda proběhne. Kadeřník – jáhen, takové spojení ani snad v Evropě nemáme. Pokud se na to podíváte z dálky, tak kadeřníci nebývají normální (smích) a tak se dlouho zkoumá, zda jste "normální" (smích). Jáhenské svěcení je obrovský životní předěl a nesmírná změna pro celou rodinu. Manželka musí dát souhlas, abyste mohl být duchovním, a já jsem to rozšířil na celou rodinu tzn. i všechny děti se musely vyjádřit. Pokud souhlasily, tak jsem přijal, když ne, tak bych do toho nešel.

V otázkách víry jste veřejnosti otevřený. Co pro Vás osobně znamená víra v Boha - pomáhá Vám, či se odráží také ve Vaší profesi?

Můj život se od svěcení radikálně proměnil. Ve filmu Zamilovaný Shakespeare hraje Geoffrey Rush manažera divadla a lidé mu říkají, že představení dopadne špatně, že nepřijdou diváci apod. On jim odpoví, že vše dopadne dobře. Ptají se ho, jak to ví, on odpoví, že je to tajemství. Musím se přiznat, že tato filmová odpověď je šlágrem mého života, protože opravdu je to tajemství. Myslím si, že jsem udělal něco, co jsem dávno udělat měl a trvalo to asi nejdéle v mém životě. Byla to pro mě dlouhá cesta a dále se vyvíjí. Pro celou rodinu se jednalo o duchovní naplnění, pro vdané dcery, manželku, syna, babičky a i můj tatínek na to reagoval. Pro všechny to něco znamenalo. Musím říct, že v průběhu studia teologické fakulty jsem se teprve stal kadeřníkem. Teprve tam jsem zjistil, jak úžasný mám obor a dokázal jsem jej docenit. A v tomto se to také radikálně proměnilo, protože já už jsem o nic nestál, nepotřeboval jsem být "mistr světa". Věděl jsem, pokud to má přijít, tak přijde a udělám pro to maximum, abych byl nejlepší. Není naplnění stále něčeho dosáhnout. Stále jsem chtěl někomu dokázat, že jsem dobrý. Nejprve rodičům, mistrovým, učitelům… A najednou člověk zjistí, že v tom to není. Člověk má být plně sám sebou a naplnit své lidství. Tak se můžeme přiblížit dokonalosti, ke které jsme byli stvořeni. Člověk má naplnit sebe podle toho jaké má vlohy, tak je rozvinout, najít a objevit a pak je splněn jeho úkol, který zde má. Každý je jiný, v čemž je pestrost a to krásné, že každý člověk přináší do společného koláče jinou chuť, vůni, parametr. Ať už je to mouka nebo povidla, vše dohromady je dobré. Pozitivní je fungování dohromady, že nemůžeme nikoho sebrat, zabalit a odeslat ho do Argentiny, ať nám dá pokoj. Společnost jako celek má smysl a význam. Objevil jsem, že vlasy jsou neuvěřitelné Boží stvoření a dostanu se k lidem tímto prostřednictvím velmi blízko, což v některých profesích není ani možné.

Růžena Krátká, 14.2.2012

Magazín ELiEN

Tomáš Hoffmann

O duchovní službě Armády České republiky

Miroslav Petráň

O Čechách a zákulisí politiky

Milan Hubáček

O stopách české kultury v Japonsku a japonském žebříčku popularity zemí

Eduard Kropáček

Uživit se a pomáhat ostatním, kteří to sami nedokážou

Jan Vyhnálek

Rozdíly v české a italské povaze se projevují i ve firmách

…Možnost vložit html ručně…