"Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující."
/Tomáš Baťa, 1932/
U nás v Evropě
Po roce, kdy jsem ještě sdílel určitý optimismus, se nyní obávám, že v roce 2012 investory čeká v lepším případě stagnace, maximálně však zanedbatelný růst akciových trhů. Co ale mohou investoři očekávat s nejvyšší mírou jistoty je pokračující volatilita cen akcií, nadále pramenící zejména ze stupňující se bezradnosti, spíše však nekompetentnosti evropských politiků řešit skutečný, den ode dne vážnější dluhový problém. Skutečnost, že hledání řešení se vleče nekonečně dlouho je důsledkem faktu, že co je dobré pro Evropu či euro, není dobré pro jednotlivé státy eurozóny, zejména pak Německo, Francii. Otázkou zůstává, zda je vůbec euro samo pro Evropu stále ještě dobré, (jestli vůbec někdy bylo) vezmeme li v úvahu kvartál od kvartálu prohlubující se rozdíly ve výkonnosti jednotlivých států eurozóny. Před zavedením eura jeho tvůrci vyčíslovali "nevyčíslitelné" úspory transakčních nákladů, usnadnění obchodu nejen v rámci Evropy a uváděli nekonečnou řadu růstových impulsů, které přijetí společné měny přinese. Místo úspory nákladů tu však máme jejich bezprecedentní nárůst jak na záchranu, tak jeho případnou likvidaci. Místo růstových impulsů tu máme permanentní nejistotu a čím dál častější paniku na trzích. Aniž by kdokoliv přiznal debakl a potřebu radikální akce, národní politici (Merkelová, Sarkozy) pronáší jen další ideologické proklamace o reformách vedoucích k novému uspořádání v Evropě. Na zřeteli však mají výlučně své národní zájmy. Vždyť kdo by věřil, že německý či francouzský volič dá svým politikům mandát k trvalým transferům německých či francouzských daní do států periferie, aniž by to mělo v dohledné době nějaký přínos. Před lety obalamutili ti samí politici voliče s Paktem růstu a stability s cílem dohnat a předehnat spojené státy. Místo "růstu" máme v Evropě bezprecedentní úpadek, balancování na hraně recese, dvoucifernou nezaměstnanost, nesplatitelné dluhy, čím dále bezradnější politiky, vše s narůstající tendencí. Namísto "stability" balancuje Evropa, svazovaná bezpočtem regulací, zákazů, speciálních daní, poplatků, povolenek ap., na hraně rozpadu. Mastrichtská kritéria dnes existují již jen na papíře a návrat do jejich limitů je pro všechny země eurozóny po několik nadcházejících dekád nemyslitelný. Závěr je takový, že Evropa (zejména eurozóna) jako celek začíná požívat menší důvěry, nežli by požívala většina jejích jednotlivých států po obávaném ohlášení jejich návratu ke staronovým národním měnám. Politici jednotlivých států by se o nabytí co nejvyšší důvěry trhů v jejich (znovu zavedenou) staronovou měnu zasazovali s mnohem větší vehemencí, než na poli eurozóny. Nic jiného by jim ostatně nezbylo.
.
Co se případného obávaného rozpadu eurozóny týče, jsem toho názoru, že několikaměsíční nejistota, která by na trzích zavládla v případě rozpadu eurozóny, by byla zřejmě menším zlem, než další několikaleté vyčkávání co přinese další a další summit, když jsme již nyní svědky jejich narůstající impotence co do jejich přínosu k ráznému řešení krize. Mám za to, že euro nemůže přežít další dekádu summitů, ratifikací a následného nedodržování ratifikovaných smluv a paktů. Nemůže přežít další dekádu debat o schématech hlubší a hlubší integrace a vymýšlení stovky nových regulací. Kdo si dnes vlastně vůbec dovede představit, jak by vypadala např. debata a následný proces schvalování panevropského, evropským "superministerstvem" financí předkládaného rozpočtu? S velkou pravděpodobností bychom byli svědky nekonečných stávek napříč Evropou. Tu Řeků nespokojených s tím či oním škrtem, tu Francouzů z důvodů nespokojenosti s tím, co si Řekové na jejich úkor vystávkovali. (Takové porcování medvěda v evropském měřítku). V generální stávce by se nakonec ocitla celá Evropa. Rozhodování politiků by bylo nakonec paralyzováno nevolí svých jednotlivých národních elektorátů. Evropský volič totiž neexistuje a představa o něm je nemyslitelná. Sláva bohu.
.
Nedojde-li k rozpadu eurozóny, což je v současné době stále ještě více pravděpodobné, nastane v nejlepším případě jakýsi "nový normál", tedy dlouhé období jen mírného růstu bez dalšího veřejného zadlužování. Tento mírný růst si myslím bude schopen udržet soukromý sektor i přesto, že budou omezovány veřejné výdaje. To však za předpokladu, že aktivita soukromého sektoru nebude nadále omezována nejistotami plynoucími z populismu politiků, hlouposti bruselských aparátčíků a technokratů, jako jsou měsíc co měsíc nově zaváděné regulace, poplatky, daně, vidina monopolů tam, kde nejsou a ani být nemohou, den ode dne sílící ekologistický teror ve formě stanovování prakticky nesplnitelných limitů čehokoliv, zavádění biopaliv s dramatickým dopadem do cen zemědělských komodit (nehledě na to, jak všudypřítomná řepka plíživě devastuje půdní fond, zvěř a alergiky) avšak bez pozitivní bilance emisí v celém řetězci od jejich výroby do spálení, ekonomické katastrofy jako nezvladatelná pandemie solární energie provázená šikanováním provozovatelů paradoxně nejčistších, nejbezpečnějších, nejlevnějších a nejspolehlivějších jaderných zdrojů, kteří mají tento fatální omyl politiků ve formě nejrůznějších "výpalných" zaplatit. Choutky na drancování energetických koncernů erárem je jeden z důvodů, proč němečtí politici záměrně vyvolávají averzi veřejnosti k jaderným zdrojům, která dnes bizarně jásá nad čím dále více krvácejícími energetickými koncerny. Přestože tyto koncerny krvácí, energie je pro obyvatelstvo stále dražší. Je otřesné, že se veřejná poprava německých energetických koncernů stala leitmotivem volební kampaně kancléřky Merkelové. Vrátíme li se zpět k úvahám o jednotnosti ekonomických zájmů Evropanů, pak se podívejme na německý protiatomový fanatismus a naopak projadernou Francii. Nabízí se otázka, zda se zájmy největších evropských států nekryjí pouze několik málo minut před televizními kamerami u příležitosti nesčetných summitů. Je s údivem, jak politici či evropští byrokraté zavalují průmyslové podniky požadavky a direktivami na využívání nejčistších a nejnákladnějších technologii, nařízeními zvyšujícími náklady práce. Na druhou stranu je vystavují konkurenci výrobců ze zemí, kde veškerý odpad z výrobních procesů (v mnoha případech operovaných zaměstnanci - i dětmi - s 15-ti hodinovou pracovní dobou a mizivou mzdou), končí v půdě, vodě či ovzduší bez jakékoliv technologické zábrany. Žádostem např. ocelářů o zavedení antidumpingových cel evropští byrokraté nedopřejí sluchu. A z tohoto místa se dostáváme k Číně. Obávaný pokles v Číně, o níž se krátce zmíním dále v textu, by neměl na evropský průmysl a zaměstnanost fatální dopad ve smyslu omezení evropských exportů do Číny, jako v zavalení evropských trhů levným nekvalitním brakem, vyráběným za výše uvedených podmínek. Takže soukromý sektor to s udržením evropské ekonomiky nad nulou (v módu "nového normálu" nebude mít vůbec snadné, podíváme-li se na armádu byrokratů produkující den co den hory nesmyslných překážek.
Čína. Růst nebo pokles, aneb jsou čínské statistiky podfuk nebo lež?
My ve skutečnosti nevíme, zda Čína roste či klesá. Kdo vidí, jaký chaos a rozčarování z rozkrytých dluhů, podvodů a "retušovaných" státních bankrotů máme ve "vyspělé" Evropě přeplněné účetními standardy a ratingovými agenturami, ten nemůže věřit, že jediná desetinná čárka v čínských statistikách je na správném místě. Z Číny nemá nikdo (snad kromě politbyra samotného o čemž bych také dost pochyboval) věrohodná data. Čína a na ni orientovaní investoři mi připomínají boeing naložený nadšenými pasažéry, kteří dostávají z kabiny informace o úchvatných výhledech na krajinu pod nimi a krásném počasí v konečné destinaci. To, že tento boeing nemá funkční indikátor stavu paliva ví pouze jeho posádka (politbyro). Jak daleko ještě s (většinou nic netušícími) pasažéry poletí, závisí pouze na ní. Odhodlá se k nouzovému, avšak stále ještě bezpečnému přistání? "Boeing Evropa" také letěl vstříc exotické destinaci, nekonečné prosperitě a růstu na dluh než mu došlo palivo. O to horší měl asi boeing Evropa posádku, když měl na palubě indikátor stavu paliva a ignoroval několik jasných výzev systému k nouzovému přistání. Nyní se nachází na sestupné trajektorii, bohužel, uprostřed Atlantiku. Kdo z analytiků sype čísla o čínské ekonomice jako z rukávu, od něho raději dál.
Závěr
Může se zdát, že jsem zkritizoval Evropu jako jediný spolek států, který by si to zasloužil. Pak vězte, že tomu tak není. Jako Evropa má své bankrotující Řecko či Irsko, Amerika má svojí Kalifornii či Pensylvánii, Čína dokonce několik provincií na pokraji kolapsu z komunálních dluhů. Černé ovce, bílé vrány. O čem by se psalo, kdyby nebyly.