Dušan Macák

Mistr světa v kickboxu z roku 1997, vicemistr světa z roku 1993 a bronzový medailista z MS z roku 1995. Vystudoval FTVS UK Praha, obor trenérství. Působí jako hlavní trenér ve sportovní škole kickboxu Macak´s GYM, kterou sám založil v roce 1994. Věnuje se také podnikání v oblasti investiční, finanční a developerské činnosti. Mezi jeho největší koníčky patří rodina, cestovaní, sport a zdravý životní styl.

Jak se v kickboxu probojujete až k míru a klidu na duši.

„Říkám skoro všem, máš chuť sportovat? Jsi tady na správném místě! Přestaň o tom jen mluvit…“

Jak vzpomínáš na začátky podnikání ve sportu, zrodu MACAK´S GYM?

Začátky zrodu mé tělocvičny byly v roce 1994, když jsem ještě aktivně závodil. Objevily se však zdravotní problémy, takže jsem začal přemýšlet co dál. Řekl jsem klukům v tělocvičně: „Hele, zajistím tělocvičnu, zajistím nějaké nejzákladnější tréninkové pomůcky a začneme cvičit organizovaně, dáme tomu systém, řád.“ Protože jsem už v té chvíli studoval fakultu tělesné výchovy a sportu, nabyl jsem nějaké vědomosti ohledně metodiky tréninku, řízení tréninku, jak s lidmi pracovat, jak konkrétně cvičit určité dovednosti. Z toho úzkého kroužku deseti, dvaceti lidí se skupina pomaličku rozrůstala a v podstatě dneska máme 200 členů, kteří navštěvují naše tréninky.

V současnosti jsou tréninky v Pardubicích a v Hradci, že?

Tak… Když jsem dostudoval, tak jsem se vrátil do Pardubic. Chceme se věnovat tomu, co stíháme, proto dneska už jen Pardubice a Hradec. Je nás pět trenérů, máme několik tréninkových skupin. Většina trenérů jsou mí odchovanci, jsou to lidé, kteří se mnou pracovali léta. Říkám jim: „Veďte trénink jinak než já, dejte do toho svoje know how, svoji hlavu.“ Předpokládám, že můj základ v tom bude, zbytek chci, aby do toho dali své inovace, aby lidé měli možnosti trénovat jak u jednoho, tak u druhého, tak u třetího a každý mu dal něco jiného.

Co ti to podnikání v oblasti sportu dalo, co ti vzalo?

Vzalo mi zdraví, protože když člověk několikrát denně trénuje, tak se to časem podepíše. Dnes už se ví, že se nemá trénovat několik hodin denně, ale lepší je trénovat kratší dobu a intenzivně - třeba jenom třicet minut intenzivně je daleko lepší než tří, čtyř hodinové tréninky, které jsem absolvoval já. Strávil jsem třeba denně šest hodin v tělocvičně, šest dní v týdnu. Dnes už máme ty zkušenosti a víme, že potřebujeme cvičit tak, abychom byli výkonní, ale abychom byli zdraví. Takže musíme na začátku a na konci tréninku věnovat čas i nějakým zdravotním cvikům, kompenzačním cvikům a tak, což jsme tenkrát nedělali. Já se cítím asi tak - tu mě táhne achilovka, tu rameno, byl jsem asi na deseti operacích ze sportovních úrazů. Dnešní sportovec by měl dobře jíst, mít dobré trenéry, fyzioterapeuty, aby kompenzoval jednostranné zatížení těla. Tak to je co mi to sebralo a teď co mi to dalo. Dalo mi to duševní mír, klid na duši.

V čem to je, že takový agresivní sport přináší mír na duši?

Já bych řekl, že všichni jsme od přírody nějak agresivní, někdo víc, někdo míň… A ti více agresivní to nechají v tělocvičně. Ta nějaká míra potřeby vše vybít opravdu funguje a na mě je to vidět, že z cholerického člověka je ze mě hodný pán. To vidím do života jako hodně dobré, hodně fajn být vnitřně vyrovnaný. Cítím to jako velkou věc, co mi to dalo. A dnes když přijde do tělocvičny nějaký nevybouřený kluk a hledá nějakou akci, potřebuje se nějakým způsobem realizovat, tak mu říkám: „Budeme se realizovat, ale tady, v tělocvičně nebo v ringu, ale nebudeme se realizovat mimo tělocvičnu. Jestli chceš dělat obojí, tak sem nechoď.“ To říkám všem nováčkům a několikrát jim to opakuji a samozřejmě mám potom radost, když to funguje. Bohužel jsem musel i v minulosti někoho z oddílu vyloučit, protože nerespektoval tohle naše pravidlo číslo jedna.

Co pokládáš za svůj největší úspěch?

Podařilo se mi něco vyhrát během mé sportovní kariéry, což samozřejmě řadím mezi mé úspěchy a mezi mé největší úspěchy řadím i to, že moji svěřenci dosáhli v minulosti dobrých výsledků, v podstatě je to zpětná vazba, že to děláme dobře. Několik mých lidí, včetně mě, jsme získali medaile z mistrovství světa. Osobně si cením toho, že jsme v rámci komunity v přátelském duchu, panuje tu velmi dobrá atmosféra. Jsme si všichni rovni, nikdo by se neměl povyšovat. To vychází z principů bojových umění.

Které medaile si ceníš nejvíc?

Nejvíc si cením druhého místa na mistrovství světa v roce 1993, kde jsme přijeli jako Česká republika úplně poprvé, neměli jsme žádné zkušenosti, v podstatě jsem ani neměl trenéra. Jezdil jsem do Vídně a tam jsem sbíral zkušenosti. Jeli jsme na to mistrovství světa jako naprostí neznalci, přijeli jsme tam jenom na zkušenou, takzvaně jsme zaplatili peníze, aby nám mohli dát „přes držku“. Sedli jsme na bus, sbalili jsme si do pytlíku svačiny a nějakých třicet hodin jsme seděli v autobuse do Dánska. Přijeli jsme o nějaký ten den dříve, takže jsme měli čas na regeneraci. Tenkrát tam bylo nějakých třicet lidí v každé váhové kategorii, z každého státu ten nejlepší. Já jsem prohrál až ve čtvrtém (finálovém) zápase, protože jsem si nevěřil. Soupeř za mnou před zápasem přišel a začal se se mnou bavit, což se nedělá často, já jsem viděl v očích, že má strach…jenomže já měl větší.

Co by sis doporučil tenkrát jako trenér?

Z dnešního pohledu bych se do této situace ani nedostal. Říkám mým svěřencům, že v tělocvičně se na zápas pouze připravujeme a to, jestli vyhrajeme nebo prohrajeme, to se rodí v našich hlavách. Jinými slovy, člověk může být natrénován superlativně, ale pokud nemá připravenou hlavu na vítězství, pravděpodobně nevyhraje a funguje to i naopak.

Co bys měl tedy konkrétně využít v té chvíli?

Měl bych například využít strach soupeře. Viděl bych tam nějakou negativní emoci a řekl bych si: „Tak a hned na začátku na něj vlítnu.“ On bude nerozkoukaný, bude mít obavy, ty obavy je potřeba znásobit. Já jsem to udělal kdysi naopak, dal jsem mu čas na rozkoukanou - on mě prokoukl, byl starší a zkušenější a využil toho. Naopak když jde někdo do zápasu moc velmi motivovaný, tak bych mu doporučil, aby v prvních třiceti sekundách jen koukal a četl soupeře. Aby se uklidnil, vydýchal, trošku nasál atmosféru. To jsou takové ty konkrétní rady – může je dát trenér, nebo jsou dneska pro tyto účely využíváni mentální koučové.

Tito mentální koučové jsou sportovci?

Jsou to sportovci, ale i psychologové. Dnes už i na FTVS je obor mentální koučink, takže už z této školy vycházejí mentální koučové. Většinou to jsou psychologové, kteří mají blízko ke sportu a sportovali. Já si vzpomínám na jednoho svého svěřence, jeden z těch nejúspěšnějších, je dnes lékař chirurg. Byl na tom dobře fyzicky, měl za sebou hodně zkušeností, hodně zápasů, ale psychicky si nevěřil, takže se mu ne vždycky dařilo a on si sám diagnostikoval, že se potřebuje s někým poradit, s někým cizím, koho nezná. Měl poradce asi půl roku a po půl roce se z něj stala neporazitelná mašina.

Kde čerpáš sílu a energii? Co tě dobíjí?

Když jsem sám závodil, nepotřeboval jsem žádnou motivaci, všechno jsem dělal rád, naprosto spontánně. Dnes je to samozřejmě jiné, když se nevěnuji sobě, ale druhým lidem, někdy motivaci hledám. Večer se dívám na televizi, vypnu mozek a dám si víno. Rád cestuji, jezdíme skoro každý rok trénovat do Asie, do Thajska. Tam je několik kvalitních tréninkových kempů, kam jezdí lidé z celého světa. Je také zajímavé vidět, jak si tam místní žijí. Člověk si uvědomí, že naše problémy jsou opravdu malicherné. Mají těžší život a přitom mají více radosti. Nic mi k životu nechybí, mám zdravé děti, jsem spokojený člověk, ale nejsem tak spokojený jako oni, nemám takovou radost ze života. Procestoval jsem celou Asii, viděl jsem tu nejhorší bídu, jakou jsem mohl vidět a přesto ti lidé mi přijdou spokojenější než my tady.

Jak vidíš budoucnost kickboxu?

Dnes k nám chodí do tělocvičny opravdu hodně lidí, ale těch, kteří přijdou všechno odevzdat a tvrdě na sobě pracovat je sotva 5% a to jsem možná to číslo přehnal. Většina si tam přijde zacvičit, některým to někdo řekl, nebo cítí, že potřebují cvičit, ale nemají vnitřní motivaci se k tomu donutit, takže si na sebe udělají poslední bič. To není špatně, jen říkám, že ti lidé už dnes cvičí z důvodů preventivních, aby něco dělali, chtějí se umět bránit, trávit volný čas, být v nějaké komunitě, ale málo z nich chce zápasit. Já jsem začínal s tím, že budu vychovávat sportovce. Dnes už fungujeme tak, že vytváříme lidem podmínky, aby mohli cvičit, aby se uměli bránit, aby byli zdravější, aby bojovali s leností, s obezitou, abychom jim srovnali záda, a když z nich „vypadne“ nějaký zápasník, tak to beru jako takový „bonus“.

Od kolika do kolika let bych si mohla říci, tak teď ze mě ještě bude zápasník?

Doporučujeme od šesti let nejdříve, někteří by chtěli cvičit dříve, ale myslím si, že motoricky na to není ještě člověk připravený a ta horní hranice je skutečně neomezena a to teď není nějaký marketingový tah.

A kdybych řekla třeba v padesáti, bude ze mě zápasník. Přivezu ti medaili?

Tak to bych ti asi rozmluvil. Tady jsme ve dvou sférách. Lidé, kteří chtějí sportovat, chtějí být zdraví, chtějí se umět bránit, tak to je opravdu věkově neomezené, trénink pomůže jak psychicky, tak fyzicky. Ta druhá oblast, zápasení, tam je to v podstatě do nějakých čtyřiceti let, protože ve čtyřiceti člověk sice není tak rychlý, ale má zkušenosti, je vyzrálý, ale musí předtím už sportovat. Ve třiceti začít může, pokud má nějaký fyzický základ, není nemocný.

Na kolik jsi schopný dostat z člověka schopnosti a vůli a na kolik to musí mít v sobě?

Řekl bych, že je možné skoro všechno. Uvedu příklad. Měl jsem kluka v tělocvičně, který se bál úderu, což je problém. Tak jsem mu začal vysvětlovat, že když se toho úderu bude bát, tím spíš ho dostane, bude horší a bude ho třikrát víc bolet. Naopak, když tam půjdeš a budeš připraven na to, že budeš inkasovat (jakoby se na ten úder těšit), tak je větší pravděpodobnost, že ho nedostaneš, a když ho dostaneš, tak ho přijmeš lépe. Ten kluk byl vnímavý, naslouchal, pracovali jsme a za dva roky se to dalo do takového extrému, že on si chodil pro údery při trénincích dobrovolně, což jsem samozřejmě nechtěl, aby strčil hlavu do úderu, říkám: „Co blbneš?“ a on, že mu to pomůže, nahecuje a víc zpevní.

Když za tebou přijde kluk a řekne ti, chci zápasit a chci být dobrý, co mu na to řekneš?

Nejdřív mu řeknu, ať chvíli cvičíme a uvidíme, co bude dál, protože někteří najednou po těch trénincích zjistí, že to nechtějí dělat, že měli jiná očekávání. Po nějakých dvou, třech měsících dokážu říct, pokud trvá jeho zájem, že už ví, do čeho jde. Pak řešíme nějaké individuální plány, takže má každý vlastní plán pro sebe. Řešíme stravu, doplňky stravy, vitamíny.

Jaké doplňky potravy sportovci potřebují?

Dnes je na trhu hodně výrobků, ale některé nejsou potřeba. Velmi zjednodušeně řečeno potřebujeme vitamíny, aminokyseliny, proteiny, sacharidy. Obecně bychom měli mít v potravě až 50% proteinů, což v podstatě nejsme schopni tohle číslo z normální potravy dostat. Zbytek si rozdělí tuky, cukry téměř napůl (25%). Například takový kvalitní proteinový nápoj, to je sunar pro dospělé. Je pro nás mnohdy daleko lepší nedát si večeři, ale udělat si proteinový nápoj. Samozřejmě je hodně důležité, jaké má nápoj složení. Nemůže to být proteinový nápoj, který se jenom tak jmenuje a ve skutečnosti je to sacharidový nápoj, protože je tam 50% cukru, aby to bylo chutné. Ve finále mnohdy míchaná strava vyjde levněji, než bychom hodnoty dostávali z normální stravy.

Co lidi o kickboxu nevědí a měli by vědět?

Na jedněch závodech byl přítomen můj kamarád, který dělá triatlon (vytrvalostně extrémně náročný sport), díval se na zápas, který většinou v ringu trvá šest minut, a konstatoval: „Vy na tom nejste dobře fyzicky, oni toho moc nevydrží ti kluci.“ A já už mu říkám: „Přijď do tělocvičny a já ti dám dvouminutový úkol.“ Přišel do tělocvičny, dal jsem mu rukavice a řekl jsem, ať tady naplno dvě minuty bouchá do pytle. Kluk, který běhá maratony, za minutu úplně odpadl. Tím chci říct, že těch šest minut je intenzita obrovská, při využívání všech 4 pohybových schopností: rychlost, síla, vytrvalost a obratnost. Všechno se zapojuje v jeden celek a ty dvě minuty jsou tak intenzivní, že se člověk dostává trochu do jiných sfér kondiční přípravy.

Máš nějaký vzkaz pro začínající sportovce?

Říkám skoro všem, máš chuť sportovat? Jsi tady na správném místě! Přestaň o tom jen mluvit, začni a uvidíme, kam se to vyvine. Někdo opravdu přijde za měsíc, že ho to nebaví, že už to nechce dělat. Někdo se do toho úplně zapálí. S těmi lidmi hodně rád pracuji, a z mého pohledu, pro mě jako pro trenéra je důležitější píle a vůle, než talent. Já mám radši lidi, kteří chtějí pracovat a nemají talent, než lidi co mají talent a nechtějí pracovat.

Růžena Krátká, 20.12.2017

MACAK‘S GYM patří mezi nejúspěšnější a největší oddíly bojových sportů v ČR a je členem Českého svazu fullcontactu (kickbox) a České muay thai asociace (thaibox). Za dobu své existence bylo v našem oddíle vychováno několik prvotřídních závodníků, kteří se prosazují nejen na domácí půdě, ale i v evropském a světovém měřítku. V našich řadách bylo a je několik medailistů z ME a Mistrovství světa, kteří se pravidelně jezdí zdokonalovat do kolébky thaiboxu - Thajského království. Pro zájemce o tento bojový sport nabízíme vyjma již zmíněné výuky kickboxu, thaiboxu, MMA a výuky sebeobrany, také zvýšení fyzické kondice, snížení nadváhy a posílení sebevědomí. Dále nabízíme i možnost individuálních lekcí či skupinových tréninků v rámci letní/zimní přípravy (např. pro hokejové, fotbalové kluby aj.)

Webová stránka: http://www.macaksgym.cz

Magazín ELiEN

Jan Vyhnálek

Feuersteinova metoda a programy pro pedagogy

Milan Hubáček

O japonském manželství, vánočních svátcích a obchodních jednáních

Milan Hubáček

O stopách české kultury v Japonsku a japonském žebříčku popularity zemí

Jiří Psota

Investorský rok 2012

Jan Vyhnálek

Rozdíly v české a italské povaze se projevují i ve firmách

…Možnost vložit html ručně…