Jiří Psota

Co by měl člověk znát nebo umět předtím, než se pustí do investování na kapitálových trzích? Slýcháme o tragických příbězích některých drobných spekulantů...

V první řadě by měl mít zdravý selský rozum a hlavně si jej umět zachovat ve všech situacích. Základním předpokladem je vědět, jak vůbec funguje firma a jak se orientovat v jejích finančních výkazech. Dále je třeba, aby investor průběžně sledoval dění na trzích. Tady nemám na mysli sledování každodenních výkyvů kurzů. To je spíše škodlivá záležitost. Měl by si neustále udržoval přehled o celkovém prostředí, v němž firmy, do jejichž akcií investoval, podnikají. To zase předpokládá správnou volbu zdrojů takových informací a jejich správnou interpretaci. Například současná "hypotéční krize" je pro média vysloveně požehnáním. Poskytla jim jedinečné téma - materiál k jejich dalšímu "volnému" – tedy "dobře prodejnému" - zpracování. Změť oněch "volně zpracovaných dobře prodejných" apokalyptických scénářů, titulkovaných " Ekonomika dostala ránu a je možné, že se již nikdy nevzpamatuje", určitě není zdrojem použitelných informací pro seriózního investora. Dalším předpokladem je určitá zkušenost s chováním trhů, jíž investor nezíská dříve, než se do investování pustí. Její získávání však může být velmi drahé. Nicméně nejzákladnější zkušenost je, že trhy kolísaly, kolísají, a vždy budou kolísat. Někdy více, někdy méně. Investor s tím prostě musí počítat. Burza je jako nekonečně se opakující snová párty: Všichni kolemjdoucí jsou zváni, u vchodu dostávají "welcome drink" s balónkem a pak již jen bezstarostně hýří, užívají si nejrůznějších koktejlů a delikates. A po půlnoci to přijde. Pocit únavy, nevolnost a po bezesné noci dlouhá kocovina. Ti zdrženlivější, kteří znali svoji míru, jsou z toho do následujícího dne venku. Hůře jsou na tom však ti, kteří si po několika skleničkách na kuráž sedli ke stolu se zkušenými karbaníky a hráli rovnou na dluh. Ti se budou vzpamatovávat mnohem déle. Takže na první párty by to člověk neměl s "konzumací" přehánět. Pak klidně může zůstat až do rána.

Jaká je ta nejčastější chyba, které se drobný investor dopouští?

Největší chyba vůbec je nákup akcií na dluh, tzv. margin. Tady je investor ohrožen ze všech stran. Špatně financovaná aktiva jsou vždy snadným a ostře sledovaným terčem velkých hráčů. Řekl bych, že špatně financovaná aktiva jsou prazákladem spekulace a nadměrné volatility trhů, jíž jsme v posledních letech svědky. Když už bych připustil nějaký ten margin, pak jen do takové výše, abych byl schopen tuto částku uhradit ze zdrojů mimo portfolio. Je to o absolutní částce, ne poměru k hodnotě portfolia, jíž jsem schopen "bezbolestně" sehnat a úrokově obsluhovat. Musí to být bezpodmínečně "dlouhé peníze", tedy ne výpomoc od kamaráda na měsíc či dva. Další chybou je koncentrace na krátkodobé pohyby kurzů a snaha o jejich využití na úkor koncentrace na volbu správných akcií pro dlouhodobé držení. Tato strategie se téměř vždy v dlouhodobém horizontu neosvědčila. Další chybou je, že člověk věří tomu, že investici zhodnotí rychleji, než ostatní. Na bankovním účtu má výnos z termínovaného vkladu dvě procenta. On přijde na burzu s tím, že tam bude mít procent sedm, nebo osm, to, co dlouhodobě trhy dávají. Sám však v hlouby duše věří, že tam bude mít za rok procent padesát. Když se mu to nedaří, řekne si, a jeho broker ho v tom rád podpoří, že musí být "aktivnější" a pustí se do tzv. "tradingu" – aktivního obchodování. Většinou se ale tohoto "tradera" zmocní dva známí démoni. Démon strachu a démon nenasytnosti. Když jsou akcie dole, tak se bojí nakoupit v panickém strachu, že ceny půjdou ještě níže, takže ve správný moment nenakoupí. Co kdyby to spadlo ještě o korunu níže? Na druhou stranu v době, kdy jdou akcie nahoru, tak je člověk nenasytný. Co kdyby to náhodou skočilo o korunu výše? Pozici tak ve správný moment neprodá.

Začínající akcionář by tedy neměl mít veliká očekávání převratných výnosu…

Ne. Dobré již je, když v prvních letech neprodělá.

Může se tedy člověk nějakým způsobem zajišťovat do budoucna, například na penzi, když investuje do skutečně dobrých firem s dobrou historií a dobrým managementem?

Teď to bude znít levicově, ale řekl bych, že je na čase, aby na trhy přišla určitá forma regulace. Odpovědný člověk si řekne: Já si budu spořit na penzi, jsem mladý a odpovědný, budu dávat peníze do akcií nebo dluhopisů. Jinde přijde onen pověstný zlý kapitalista z Wall Streetu, který hodí do hedge fondu několik set miliónů dolarů (pozn.red. - hedge fond je soukromý investiční fond, který nepodléhá přísné regulaci) a řekne jeho managerům: Je mi jedno, že o tyto prostředky přijdu, prostě riskujte! Tento hedge fond otevírá riskantní pozice s úmyslem znehodnotit na nějaký čas portfolio onoho drobného investora, aby vydělal na svých short pozicích. To znamená, že kdyby lidé spořili na důchod ve formě akcií, tak např. dnes nemají kde vzít. I když celý život investujete do prestižních akcií, můžete mít smůlu, že až si budete chtít investovaných prostředků užívat, budou zrovna noviny plné zpráv o "ekonomice, která dostala ránu a možná se již nikdy nevzpamatuje" a hedge fondy s pomocí médií stlačí vaší investici z jednoho milionu na tři sta tisíc na několik let. Pak se snad někdy v budoucnosti, až se ona ekonomika "zázrakem" vzpamatuje, budou mít dobře vaši dědicové. Proto jsem mluvil o jisté formě regulace, jako například omezení tzv. prodejů na krátko. Americký FED, když byly ohroženy polostátní hypotéční ústavy, k takové regulaci přistoupil. Kdyby nebylo možné realizovat short selling, pak bychom o hypotéční krizi slyšeli mnohem méně a její negativní dopady by byli mnohem menší.

Můžeme říci, že si Brokeři s obyčejným investorem pouze hrají?

Ano, brokeři přesně vidí do jejich pozic a znají okamžik, kdy mohou tuto výhodu využít. Zejména co se týče zaúvěrovaných pozic drobných investorů. Nebezpečnější jsou ale analytici. Řídit se doporučením analytiků je přímou cestou do pekel. Než abych zde rozsáhle popisoval jejich trefy "přímo vedle", odcituji zde definici vývoje vědomostí účastníků trhu od Markuse Näfa: Investiční poradce je člověk, který nejdříve ví velmi málo o velmi mnoho věcech, pak stále méně o stále více věcech, až konečně neví nic o všem. Analytik zase zpočátku ví velmi mnoho o málo věcech, pak stále více o stále méně věcech, až nakonec ví vše o ničem. Klient z počátku věří, že ví vše, až nakonec zjistí, že neví vůbec nic, neboť se spoléhal na rady poradců a analytiků.

Jste považován za úspěšného investora. Necháte nahlédnout pod vlastní pokličku, jaká je Vaše strategie?

Moje strategie je investovat do firem, kde jsou dobré hospodářské výsledky. Investuji do firem, které prokázaly, že to umí. Nelze neinvestovat do firmy, která se prodává za čtyřnásobek zisku a je to např. firma z německého DAXu, která navíc v minulosti ukázala, že umí využít všech pozitiv i negativ trhu. Trhy jsou dnes tak zbídačené, že jsou některá aktiva k mání prakticky zadarmo. V roce 2001 se hovořilo o bublině na akciových trzích, když indikátor P/E dosahoval průměrných 25. Trhy korigovaly, protože tam byla skutečně bublina, zejména pokud šlo o technologické tituly. Dnes ale trhy korigují při ukazateli P/E 8 a média hovoří o potřebě propíchnutí bubliny. Je nanejvýš zajímavé, že právě tam, kde bublina byla – na komoditních trzích – tam ji média jaksi "přehlédla". Co budou asi nazývat bublinou za 5-10 let? Spekulanti dnes již neberou v potaz reálnou hodnotu aktiv, ale možnost spekulace s nimi a s jejich spojenými deriváty. Když má banka špatné pozice ve vydaných derivátech, tak bude tlačit proti podkladovému aktivu a vice versa.

Jste známým bojovníkem za práva minoritních akcionářů. Co říkáte na Ochranné sdružení minoritních akcionářů, OSMA?

Osmu vede pan Karel Staněk, současný šéf představenstva HPH, tj. Harvardského průmyslového holdingu. On sám je aktivní, ale v rámci svých sil a možností. OSMA je však bohužel sdružení bez členské základny a bez financí a hlavně bez zkušeností s vedením sporů. Takže vznikají spíše malé skupiny akcionářů na jednotlivých titulech. Minoritní akcionář jako jedinec nemá šanci si např. nechat udělat oponentní posudek v případě vyvlastnění, neboť ten nejjednodušší, tedy pro soudní spor jen málo nadějný, stojí 200 000 – 400 000 Kč. Drobný investor s akciemi v hodnotě řekněme 200 000 Kč může být vyvlastněn za jednu korunu! Po konzultaci s rozumným právníkem, který z něj nebude chtít nic "vyrazit", dospěje k názoru, že nemá šanci se efektivně bránit. Do sporu by totiž musel nainvestovat dvakrát více, než je hodnota, o níž se soudí. A to ti, co vedli politikům ruku pří psaní příslušného zákona, dobře věděli. Obrovskou chybou je, a dle mého názoru to zpochybňuje celou legitimitu vyvlastnění, že za znalecký posudek, který je alfou a omegou celého procesu, nikdo nenese odpovědnost - to je uvedeno již v preambuli každého takového posudku. Nikdo jeho správnost v čase nemůže objektivně překontrolovat. Posudek pouze prochází posouzením jeho úplnosti po formální stránce. Pokud budoucnost ukáže, po uplynutí všech odvolacích lhůt, že posudek nebyl správný a zisky společnosti jsou desetkrát vyšší, než posudek předpokládal,ti, jimž byl majetek zabaven, mohou až potom objektivně prokázat, že posudek nebyl správný. Nemají jakoukoliv šanci se čehokoliv domáhat, i když byli prokazatelně okradeni. Zarážející je, že v téměř každém případě vyvlastnění k této situaci došlo. Dnes lze tedy říci, že Poslanecká sněmovna a Senát připravily minoritní akcionáře o více peněz, než Viktor Kožený. To je smutný fakt.

Jaký je rozdíl v ochraně minoritních akcionářů u nás a v zahraničí?

Například v Německu je sdružení minoritních akcionářů, SDK, které má své právníky a experty, kteří v každou hodinu monitorují trh a informují drobné akcionáře o hrozících nebezpečích, podvodných nabídkách a hlavně okamžitě podnikájí právní kroky k nápravě. V případě tzv. squeez-outů dosahují 90% úspěšnost v žalobách na dorovnání! Mám zde studii z Německa, že 90% podání po narovnání ceny bylo úspěšných. V Německu si také dovolí, ale nejsou to taková podhodnocení, jako tady, že vyvlastňují za 10% přiměřené ceny. Tam se majoritní vlastník z počátku pokusí projít ze 60-70% přiměřené ceny a vždy dojde k dorovnání. U nás není ochrana akcionářů žádná a nejhorší je, že není ani ze zákona. Majoritní akcionář je navíc u nás tak chráněný, že může podat žalobu na minoritního akcionáře, že si vůbec dovolil jeho nabídku na odkup či vyvlastnění rozporovat. Takže pokud se minoritní akcionář ozve, mohou na něj podat žalobu, že ohrožuje dobré jméno firmy a škodu vyčíslí kupříkladu na 100 milionů Kč. Například České radiokomunikace podaly žalobu na minoritní akcionáře, kteří se bránili vyvlastnění. Zažalovaly, že jim byla chováním minoritních akcionářů údajně způsobena škoda 40 milionů Kč. Samozřejmě, že když minoritnímu akcionáři, který se domáhá doplatku 50 tisíc Korun, dorazí modrá obálka s takovouto sumou, odradí ho to. České soudy a právo jsou naprosto nepředvídatelné. "Značkový" právník, který stojí cca. 80.000 Kč za napsaný dopis, spolu se špatným soudcem pak udělají z oběti pachatele, z poškozeného škůdce a naopak.

Svět zažívá pád dolaru, rostoucí ceny komodit, výprodeje na akciových trzích, pokles hodnoty nemovitostí… Stojí podle Vás svět na okraji recese?

Svět neustále roste. Letos poroste 4,5%. Amerika přes všechny proklamované recese poroste téměř o 2%. V současnosti mluvíme o globalizaci, svět tedy nemůžeme brát jen jako Ameriku. Podíl exportu firem do Ameriky klesá a je kompenzován exportem na místa, kam tečou petrodolary, takže do Arábie, Ruska a tam kde jsou realizovány velké investice, tedy do Indie a Číny. Tam ekonomiky stále silně rostou. Jestli hrozí někde nějaká krize, tak to bude krize lokální. Vzhledem k tomu, že je svět propojený, je třeba se více rozhlížet, abychom viděli, jak je kdo a v čem konkurenceschopný. U nás se například v eurodolarovém vyjádření značně zdražuje práce, takže firmy, které sem přišli za levnou prací, si ji nyní najdou jinde. Montážní dílny po celém světě lze vybavit "chytrými stroji" (foolproof equipment), které již nemusí být obsluhovány platově náročnými dělníky. Tato zařízení jsou natolik unifikována (např. v automobilkách), že čínský nebo český dělník provádí téměř stejné úkony. Česká republika brzy přestane být pro investory prioritou. Naproti tomu například v Německu nehrozí takový šok jako u nás, protože struktura německé ekonomiky není tak mělká, jako u nás. Ale celkově, jaká recese? Jedna věc je pohled finančních trhů a médií, druhá pak pohled normálního smrtelníka. Představme si ekonomiku jako budovu, jakýsi kulturní dům, kde jsou dva divadelní sály. V jednom, představujícím tu reálnou ekonomiku, se hraje běžná, i když celkem nudná hra ze života, se všemi jeho běžnými radostmi a strastmi. Ve druhém sále se ale hraje strastiplné drama režírované médii, jsou slyšet výkřiky diváků, kteří se vzájemně straší a lekají, a nehledě na to kolik za lístek zaplatili, v panice, se slovy "to snad nemůže být pravda", utíkají ze sálu. Ta druhá místnost jsou finanční trhy.